Školní kultura

Už dlouho přemýšlím o tom, že potřebujeme víc brát úkoly i problémy školy jako celek – nemyslím teď na tu zdrcující nekoncepčnost řízení resortu školství, ale myslím na celkovou situaci v jednotlivé škole. Každý týden teď trávím dvě dopoledne v jedné sídlištní ZŠ, kde děti zdraví dospělé, kde se v tlačenici u šaten ozve Promiňte, když do sebe náhodou strčíme (a neříkám to slůvko jenom já). O tohle chování dětí se musí škola cíleně starat, učitelé jdou příkladem. Možná že na malém městě nebo na vsi dosud slušnost nevyhynula, ale ve velkoměstě není ničím automatickým, nedědí se už, některé děti ji nikdy neviděly a nezažily…

Nejde ale jen o zdvořilost na chodbě. Neúcta se totiž skrývá a zákeřně působí na mnoha frontách:

Rozkazy, které většina učebic dosud vykřikuje na žáky (navíc neosobně, v množném čísle: „Doplňte -i/-y…“, jako by žák úlohu ani neměl vypracovat osobně (a to, že by se žákům od věku 12 let vykalo, to neumějí ani na leckterém elitním, víceletém a pyšném gymnáziu).

Kultura je i to, že jsou lidé o určitý výkon, dokonce i o splnění povinnosti slušně požádáni. „Rozdala bys prosím třídě ty sešity?“ „Buďte tak hodní a dokončené slohy dejte na kraj lavice.“ Právě to, že povinné úkony jsou brány jako dobrovolný akt, učí žáky, že není nic sladkého ani povyšujícího na tom, mít moc a být nadřazen druhým.

Ale jistě ke kultuře patří taky nesmrdící záchody – děti jsou děti, teprve se učí trefovat… Takže asi se záchodky musejí přes den párkrát setřít? Ovšem v Turecku, asijských sovětských republikách a Arábii mají leckde děsivý puch, třebaže se to tam dá hadicí přelít. Oni však na to neposlali služebnou. Proč si děti nemyjou ruce, a jak to bude na podzim, až dorazí chřipka prasat? Jít ze záchoda s mokrýma rukama není nic příjemného. Nemyjou se mimo jiné proto, že si tam ty ruce nemůžou usušit. Na fukar nemají samozřejmě čas, a na papírové ručníčky nejsou peníze a koneckonců on si nikdo ani nevšímá, kdo má ruce čisté a kdo ne. Jenže ke kultuře patří, že se necítíme dobře se špinavýma rukama, nohama, botami, lavicemi, tabulí, že nejíme v páře a v třískotu nádobí ze školní kuchyně…

K materiální kultuře by taky patřilo, kdyby se hluk i hlas ve třídách neodrážel od prázdného stropu a holých zdí jako v kravíně. Ono by to pomáhalo i výuce a učení, protože by ani žák, ani učitel nebyl už po druhé hodině k smrti unavený tím luštěním hlučících a nesrozumitelných vět. Ovšem zvuková úprava stropů je tak drahá, že to náš drahý národ pro své drahé děti rozhodně platit nehodlá.

To, že děti nemívají žádný osobní prostor na své věci ve třídě (jasně že to leckde je zese z chudoby školy, ale jinde taky proto, že nešikovným rozvrhem škola honí děti ze třídy do třídy…).

To, kam se ztrácejí vypracované žákovy práce, namísto co by je ukládal do portfolia a dostával řízené příležitosti se s nimi ukázat, potěšit se uznáním druhých, i cizích, i rodičů… (Ne jen těch pár výkresů, co někteří museli dát na nástěnku na chodbu.)

Kulturnost však má velký význam pro vzdělávání a učení i přímo: Není kulturní mít tzv. názor, ale nevědět, proč ho máme. Na něco (pedagogického) věřit, ale neumět říct, proč je to dobré. Nebo něco tvrdit a nemít pro to argumenty. Nebo se něčemu učit, a nevědět, proč to máme umět. Jen velmi málo učitelů češtiny (a žádní žáci) je například schopno říct rozumný důvod, proč se dělají „větné rozbory“. Rozumný = takový, který je spojen se skutečným dorozumíváním, ne se zastaralými učebnicemi nebo s přijímačkami na SŠ. A přitom ten důvod je, a ne jeden. Ale nepoužívá se k výuce. Kdyby ano, vypadaly by úlohy úplně jinak než „určete přívlastky neshodné“.

Jak se dá dopsáhnout toho, aby žáci-puberťáci nepovažovali za normu své věkově přirozené klackování a nedbalé mluvení na půl huby a sprosté výrazy? Máme jim v tom bránit? Asi ano, protože slyším, jak takové vyjadřování – nekultivované, nesrozumitelné, a vyzrazující nedostačivost myšlenkovou, mají i gymnazisté ve vyšších ročnících až do maturity, jak u maturity ééééé natahují tóóóó – poslední slabikuuuu, podobněěě jako jejich ééééé ten jejich mladý i néééé už tak mladý učitéééél.

Snažím se naučit své studenty učitelství, že si už v semináři musejí umět „udělat publikum“, než některou svou perlu předhodí ostatním. Nepromluvím, dokud se ostatní baví, přece je nebudu překřikovat. Nadzvihnu se v židli a rozhlédnu se, aby viděli, že mám něco důležitého. Možná se má povstat? Líp by na mě spolužáci viděli! Ale nepovstávám na rozkaz učitele, a nestřílím svou odpověď na něj, dřív než si ostatní utvoří svou vlastní, aby ji mohli s tou mou porovnat. Kdepak, dám si čas, aby viděli, že mi mají naslouchat, a neřeknu ji učiteli (on ji obvykle stejně zná…), nýbrž spolužákům. Záleží taky na přípravě učitele na hodinu: aby v ní dával takové aktivity a příležitosti, ve kterých má žák co cenného sdělit druhým. Pouhé odpovědi na otázku, jak se co jmenuje, pouhé kontrolní opakování nestojí nikomu za snahu ani za kulturní podání.

Ovšem tomu všemu se musí třída (a někdy i učitelé) učit rok, to vůbec nezavedeme z týdne na týden. A začít se musí od prvňáčků, jenomže se nesmí nedbale přestat v páté třídě. Kulturnost není věc jednou nacvičená, nýbrž trvale udržovaná…

Slyším, jak se s posměchem vyjadřujete o tom, že s dnešními dětmi a jejich rodiči tohle nejde. Protože to však někde vídám, a protože znám učitele, kteří tak umějí se žáky zacházet, myslím, že je to spíše věcí učitelského sboru. Pokud se ovšem pan ředitel nebude soustředit jen na poháry z žákovských volejbalových přeborů a pokud se přestaneme pyšnit vítězstvími špiček na matematických olympiádách. Mohli bychom využít i toho, že jsme se při boji o ŠVP naučili spolu mlivit i napříč předměty…

Kulturnost, vzdělanost a demokracie jsou spojité nádoby a spočívají na tom, jak vysoko je laťka slabého průměru v národě. Těch je totiž podle Gausse v národě nejvíce.

O skutečných elitách zkusím psát příště…