Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Umění a školní děti?

Na sousedním webu píše kolegyně J.Langerová o tom, jak chápe výuku výtvarné výchovy atp. Podobně jako kolega Slejška v komentáři bych se rád dozvěděl, jak konkrétně se dá v hodinách postupovat, i jak vypadá takový vyučovací program na rok až na devět let.
Ale píšu si to zde na Ireneu, protože myslím, že je třeba přidat ještě druhý pohled na vztah mezi uměním a žáky.
A to: jak učíme žáky umění vnímat, přijímat a „používat“ pro jejich vlastní dobro.

Když učím své studentky učitelství pro 1.stupeň didaktice literární výchovy, vidím na praxích, jak vzdálené jim je (po pěti letech vysokoškolského studia mj. i češtiny a literatury…) číst si uměleckou literaturu a odhalovat v ní velké myšlenky a prožitky, které do díla nastražil autor, ale které do něho zároveň vsákly z jeho doby a také z naší doby, a hlavně z čtenáře samotného. Umění mluví k člověku v podivném rozhovoru, nikoli jako tlampač, který na člověka volá poučení nebo mu nalévá nějakou rozkoš. Už dlouhá desetiletí se tomu v jedné z teorií literární komunikace  říká transakce.

Není to české slovo „obchodní transakce“, ale je to prostě vzájemná výměna, něco za něco: knížka, báseň, obraz, symfonie atd. mi cosi svého předkládá k přijetí, ale já jako vnímatel  tomu dílu taky něco dávám ze sebe! Ne že bych ho dopisoval, domalovával, ale už jen to, že si třebas nad Trnkovou Zahradou dítě představuje zarostlou zahradu a pět slonů, že si vytváří a v duši promítá „záběr“ velryby v jezírku, je tím, co vnímatel, dítě, dospělý, dává tomu dílu.

Myslíte si, že tyhle naše představy, naše vzpomínky, které hudba vzbudila, nebo touhy, které obraz podnítil, v tom pozorovaném poslouchaném nebo čteném díle nezůstanou? V nekulturní společnosti, v barbarském národě možná opravdu zmízí zároveň se mnou. Jenže my vychováváme děti pro národ kulturní, jakým Češi kdysi bývali. A v takovém národě nesedí lidé izolovaně u své televize, nýbrž setkávají se a hovoří o své četbě, o obrazech, které viděli, vyměňuji si své dojmy, prožitky a poznatky i poučení z četby atp. A tímhle sdílením, společným přežvykováním toho, co individuálně spolykali při setkání s uměleckým dílem, vzniká společné povědomí o tom, co báseň Máj vlastně znamená, čím je nám milá a cenná, i proč nás tak těší Jar(da) Cimrman, nebo jaké to je potěšení dívat se na obrazy moderních malířů,. Sdílíme však také svoje rozpaky, třebas nad současným básníkem, který jako pan Krchovský tak trefně využívá surových vulgarismů, že nám to až připomíná klasika Gellnera…

My čtenáři, vnímatelé všech umění vytváříme pochopení, které se vznáší nad námi všemi, které pak učíme své děti a učíme je taky vykládat jejich nové kousky pochopení  a jejich osobní prožitky do toho společného povědomí o díle i o celé kultuře. A to je to, co člověk transakcí s uměleckým dílem do díla vkládá. Příští čtenář, obvykle, pokud jsme ho my učitelé ve škole trošku vzdělali, nepotkává dílo zcela neinformovaně, jako barbar, ale už při prvním políbení s uměleckým dílem v něm poznává, co trošku sám tušil, prožil, chtěl, a až se o tom milém setkání s obrazem, básní nebo skladbou zase bude bavit s přáteli, obohatí jejich společný zážitek a společné porozumění o ty své požitky. Když budou stejné jako ty jejich a jako ty, které měly jejich babičky a pradědové, bude to dobře, protože se tím kultura národa uchovává a připravuje k přenesení na děti těchto dětí. Když bude vnímatelův požitek a poznatek, nová myšlenka, kterou v díle nalezl, netradiční, převratná, obohatí to naše společné porozumění dílu taky.

A tohle vše tu píšu proto, že umělecká výchova ve škole nemá být jenom výchovou k tvořivosti a tvoření, nýbrž rozhodně a zároveň i výchovou ke kultivovanému vnímání, k dovednosti transakce s uměleckými díly. I děti netvořivé, bez jiskry nápadu mohou býtpodpáleny nebo aspoň ožehnuty uměním a jeho zvěstí ppronárod a pro lidstvo – když je k tomu vedeme od dětství, a když v dnešní době škola vědomě a účinně bude protiváhou pasivnímu čumilství a jednoduchému „relaxu“.

V hodinách literární výchovy je k tomu mnoho příležitostí a metod, ale musíme se jim asi naučit, protože ty staré (rozbory básně, nebo „seznámení s J.S.Macharem“ atp.) vůbec nefungují, nebo zabírají na pár dětech z velmi elitních rodin. Učím své studentky, aby se dopracovaly toho, že před čtením textu si promyslí, co vlastně ten text k nám vysílá za zprávu, za nosnou myšlenku nebo principiální prožitek. A když na tohle jako vyspělé čtenářky přijdou, mají půl práce hotovo – ne že to pak dětem vyslepičí a nadiktují do sešitu! Ale že zorganizují hodinu dvě výuky tak, aby se děti setkaly s textem až poté, co jim učitelka pomohla vhodnou otázkou nebo úkolem v sobě vybavit to, co v nich na setkání s textem a jeho myšlenkou už čekalo, aniž to věděly. Budem číst báseň o sněhu a jak mrzne za nehty? A pochopila paní učitelka, že v básni jde o to, jak rozkošné je trpět zimou, když po depresivním a deštivém podzimu přijde čisťounký sníh, jas a radovánky na sáňkách? Musí se tedy dětí zeptat, jestli už zažily situaci, ve které bylo třeba něco vytrpět, něco snášet, aby mohly zažít velkou radost.

A děti si snadno vzpomínají: jak musely měsíc vynášet odpadky, aby rodiče dovolili si pořídit kotě do bytu. Nebo jak je štve cvičit na piáno, ale že je bezva pak zahrát ostatním ve třídě písničku. Nebo jak tvrdě trénují v hokejovém družstvu, aby si jednou za měsíc zahráli zápas v dětské lize…

A paní učitelka se každého z dětí ještě zeptá, jaké to je ta radost, proč je pro ně taková důležitá, že kvůli ní něco vytrpěly. A každé z dětí si napíše na tajný lístek  svůj největší důvod, popíše, jak mu je, když má tu radost, co to s ním dělá…

A už jsou zralí si přečíst tu báseň o prvním sněhu. Už budou chápat, co znamená který verš, jelikož pan básník ty radosti při zmrzlých uších taky vyznává, vzpomíná na ně a dopřává si je i na stará zmrzlá kolena.

Umění, umělecká výpověď je na světě proto, abychom společně měli poznání a prožitky, které z nás dělají lidi. Nevíme sice, jak je to u delfínů, jestli taky mají společné vědomí, ale tušíme, že šimpanzi asi mají něco podobného, a kdoví, jak to chodí v klubku koček. Ale neměli bychom zapomínat ve výuce na to, že ať už dílo tvoříme, nebo vnímáme, že je to právě pro tohle společné vytváření lidství a civilizace.

Oni i barbaři měli svou germánskou kulturu, ale rysem barbarství je, že vystrkuje, vyčleňuje jiné z našeho společenství, je to kultura boje proti druhým, svalnatí bozi zbijou jiné bohy a sežerou jejich děti i národy. Kdežto civilizovanost je lidská, tedy taková, že my lidé jsme to kulturní společenství.

Naši žáci, když svět půjde dobře, se asi dožijou a dopracují toho, že se pojem kultury a civilizovanosti rozšíří i na společenství s přírodou, nejen na společenství lidstva. S gorilami sice nemáme společnou hudbu ani básně, ale ony do světa vkládají požadavek přírodní rovnováhy, který my lidé taky dnes už umíme přečíst, a my lidé dokážeme takový svět vytvořit, pokud se dopracujeme toho, že přestaneme zběsile žrát vše, co je kolem nás.

Každý den ve škole by měl žáka o kousek posunout vpřed k takovým velevzdáleným cílům. Dnů jeho dětského života je totiž děsně málo na to, jak složité kulturní vztahy a pojmy v něm mají za ta léta vzniknout. Když to prošvihneme, zaplní jeho duši rozkoše z fandění Baníku nebo z obdivu k stupidním celebritám konzumního života, anebo jeho duši uchvátí pud ovládat a zneužívat druhé.  Obojí špatně, gorily to nepřežijou, hned po nás.


    nikdo zatím nehodnotil

3 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Děkuji za připomenutí aspektu ´vícepohledovosti´ na sledovaný problém. Postupně bych chtěla své úvahy doplnit prostřednictvím konkrétních prací žáků z archivu.

  2. avatar

    Vždy jsem literární výchově rozuměl spíše jako výchově k POROZUMĚNÍ LITERATUŘE. A když se podívám do RVP ZV převažuje tam také tento pohled. Ono v ní jde ale skutečně o víc. O POROZUMĚNÍ LITERATUROU - světu, lidem a hlavně sama sobě. Je skvělé, že to může budoucí učitele někdo učit takto vnímat. Měl bych si ten kurz literární výchovy na PedF UK znovu zapsat :-)

  3. avatar

    Ano, pojem ´porozumění´ něčemu je podle mého soudu užší než porozumění jako procítění při vnímání. Toto asi hlavně platí v rámci vnímání vlastní tvorby. Většinová populace však umí vnímat co do popisnosti, méně je zajímá co je ´pod povrchem´. Mám takovou zkušenost a snažím se u svých žáků s tím něco udělat.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.