Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Pasivizační metody?

To není překlep namísto „aktivizující‟, nýbrž je to skutečná otázka. Na jiném místě zde na webu se diskutuje na podnět mladého kantora o tom, jak se daří do výuku vnést „aktivizační metody‟. To je taková naše slangová zkratka: ale všichni asi máme na mysli to, že chceme ve výuce aktivizovat žáky. To není maličký rozdíl, protože aktivitu ve výuce nevyvolává jenom některá naučená metoda výuky a učení, ale taky jiné faktory: jen si zkuste obrátit to a říct si, které pasivizační faktory ve škole používáme! Hned se ukážou i ty, co nejsou metodami.

Tak v prvé řadě je brzdou žákovy aktivity nesrozumitelnost výkladů, textů, zadání, které žák denně dostává a svým mozkem ještě nestačí luštit. Nejsou to „vědecké‟ texty, čemu nerozumí. Jeho chápání se zabrzdí jedním dvěma slovíčky – obvykle termíny oboru, které on sice má znát (už mu tři roky říkáme, co je přívlastek, ale on pořád chaoticky střílíí naslepo, když má ve větě najít přívlastek), jenže jsme nepoužili postupu, při kterém by se žákům ze slovíčka stal pojem a ten by se zařadil do sítě jejich už pochopených pojmů (kolem přívlastku by to mohly být jeho laické a často nepřesné pojmy jako „něčí vlastnosti‟, „co jaké je‟, „jak to popsat přesněji‟, „slova, co končí na -ý nebo -í‟ atp. Mezi ně by se mu měl přívlastek zasadit jako květ do ikebany a dávat společně jasný a krásný dojem. (Kolikamístným číslem se ve třídě sedmáků vyjádří procento těch, kteří aspoň takto přívlastek usazený mají?). Mluvit a zadávat práci srozumitelně není žádná „metoda‟.

Další brzda, kterou potřebujeme ve výuce odbrzdit, je přece strach, stres (ten nežádoucí). Hodně učitelů si ho plete s motivací, například když říkají, že „známky motivují žáka k výkonu‟. O tom se vedou diskuse nejméně dvacet let, a pořád se děti učí kvůli známkám. Taková aktivita, kterou žák kvůli lepší známce, nebo spíše kvůli obraně před horší známkou vykoná, je jednorázová, sebeobranná, ale není to aktivita učení! Učení v mozku probíhá i rozkošemi, i stresy, ale ty stresy musejí být poměrně přímo odstranitelné – žák je brzy a uspokojeně překoná, a ne že ho ty trojky až pětky pronásledují. Ale strach ve škole plyne i ze straších či větších spolužáků, když ještě nešikanují, ale už ohrožují, strkají se, zkrátka nejsou pro dítě vždy připravenou vstřícnou a nápomocnou osobou. Takové osmáky bych rád viděl…

Jiným typem pasivizující brzdy je prostředí – umakartové a rozšklebené třídy s prázdnými stěnami, ale i sterilní průmyslové nebo masové výzdobné prvky na chodbách, a zejména příšerná hlučnost prostorů! Té si snad u nás žádný hygienik nevšímá (radši chodí k řezníkovi stírat bakterii z dlaždičky), ale děti i učitelé jsou úplně mrtví, pasivizovaní a unavení po prvních dvou hodinách tříštivé ozvěny ve třídách, které nemají členěný strop, nemají nikde závěsy (alergii, nebo klid?), plochy stěn nejsou členěny skříňkami, v nichž by si dítě ukládalo a chránilo osobní výtvory vzniklé v hodinách.

Vida, jak do prostředí patří také celkové klima, radostnost práce a setkávání. Jestli nevěříme v možnost, že škola může být pro dítě místem radostí nejen o přestávkách, ale taky v hodinách a ve společných akcích školy, pak sami vytváříme pasivizační školu. To se pak můžeme přetrhnout nácvikem interaktivních metod – nedosáhneme ničeho se žáky, které zároveň drtí celkové klima povinné docházky do hodin, kde se sotvakdy uplatní jejich talent nebo špetka vlastního názoru, osobní úvahy a nápadu. Možná vás osobně budou mít rádi za vaši lidskou stránku, když patříte k těm spravedlivým a milým učitelům a učitelkám. Ale do procesů učení se jim takový izolovaný učitel nevrazí…

Ale nabízím i skutečné pasivizační metody:

Když učitel k svému výkladu hází do pléna otázky a nechá odpovědět jednoho či dva. Učitel přesto věří, že i ostatní žáci „aktivně naslouchají‟. Ale jak víme, že aktivně? Že naslouchají, to si myslíme proto, že se právě nebaví se sousedem nebo si nehrají pod stolem. Ale jestli to naslouchání nějak aktivně zaměstnává jejich mozek a srdce, nebo jestli jenom otrocky dávají své uši v plen, to nepoznáme, dokud nepracujeme opravdu aktivizačně – když na každou otázku vytvoří a dá odpověď každý žák. Není to ještě „metoda‟, spíš jen zásada: nechej žáky, aby o tvé otázce chviličku (7 sec) nejprve sami přemýšleli. Tj. nikdo nevykřikuje, a to ani tu správnou odpověď, ba ani učitel/ka nedoobjasňuje svou otázku, protože ji sa-mo-zřej-mě umí zformulovat přesně a dostatečně už napoprvé (nebo ji má předepsanou už na tabuli a jen ji odkryje?). Učitel ani nenapovídá, aby vymámil z aspoň někoho tu svou, správnou odpověď. Nechá je opravdu hledat jejich vlastní nálezky, třebas špatné. A pak dají žáci odpověď na tvou otázku sousedovi a vyslechnou tu jeho.

A ještě jedna pasivizační polometoda – výtvory žáků ať končí k ničemu: se známkou, v sešitě, v učitelově šupleti pro případ inspekce, nebo ať se prostě už do nich nikdo nikdy nedívá. Ať žákova snaha, pokus a práce vyjdou zmarněně. Je marné napsat slohovku na dvě i provést experiment s protokolem za jedna nebo za čtyři, když se tím vlastně nic nevytvořilo, nevyzkoumalo, neobjasnilo všem kolem a venku. Normální je, že to, co děláme, děláme kvůli něčemu, k nějakému cíli, který chápeme. Ale učení se „do zásoby‟, k přijímačkám za pět let či za rok, „že se ti to jednou bude hodit‟, – to vše jsou pro nedospělé dítě moc vzdálené mety.

Neřekl jsem prosím, že nemáme děti učit, aby mířily i na vzdálené, ušlechtilé cíle! Naopak – musíme je tomu učit, a to znamená nikoli dávat jim rovnou úkoly, jimiž nemohou cíle dosáhnout nebo kterými se odradí od cesty. Musíme děti na vzdálené cíle trénovat. A trénink není „hodit do vody, ať plave‟, nebo dát dvacet kliků. Vyberte si příklad bližší intelektuálnímu učení – například trénink odpalu v baseballu nebo trénink hodu na koš v basketu. To je krůček za krůčkem, v promyšleném sledu, a navíc si každý upraví tu svou cestičku v tréninku taky sám podle sebe.

Když budeme nechávat děti jenom marně máchat pálkou nebo vrhat míč, většina se otráví sérií neúspěšných pokusů, a zcela právem. Představte si sebe, jak se učíte z ničeho nic na housle pokusem a omylem. Ta bolest v uších a prstech, to by se na to jeden vykašlal.

A snad by nám pomohlo vědět, že když už do své výuky vkládáme opravdové aktivizující metody, nejdou proti naší snaze jen ty okolní a často neviděné školní poměry, ale že proti aktivizaci jdeme taky my sami! Kdepak žáci, kteří se ani moc nechtějí víc namáhat, ale naše učitelské návyky, naše rozvržení času mezi školu a domov, i organizace naší přípravy na výuku, i naše vlastní chování k dětem a lidem vůbec jde někdy proti aktivizaci: Je uměním v sobě potlačit tu touhu pro brzké správné odpovědi, nebo tu představu, že správná je právě ta naše odpověď (učitel k žákově odpovědi říká „Ne, to jsem nemyslel…‟). A taky záleží na nás, zda si dáme práci s promyšlením učiva: dávají ta naše „témata‟ vůbec nějakou lidsky přijatelnou souvislost? Proč tolik učitelek učí v literární výchově „znaky bajky‟? Namáhaly se ujasnit si, co vlastně z toho člověk má, že rozpoznává bajku a že ví, čím je dáno, že text není třebas anekdotou? Nedávno mé studentky vzaly do páté třídy jihoamerickou indiánskou „bajku‟ o tom, proč krab neleze dopředu. Bác ho! Jiná kultura vyplodila text, který je napůl cesty mezi bajkou a bájí, a děti samozřejmě nemohou provést úkol „určete, zda jde o bajku‟. Prováděly ho zdatně, ale ovšem k výsledku se tu dospět nedalo – to by musela i učitelka i děti být naučeny vědět a snášet to, že naše žánry jsou jenom pomůcka, uzance, která bývá v tvorbě autorů naplňována, a tím se předávají jisté zavedené obsahy sdělení („pozor, tady určitě vyplyne poučení o mravnosti nebo spravedlivosti!‟): Ale tato uzance bývá taky různě rozrušována nebo ignorována, a není to ke škodě díla a čtenáře, nýbrž pro jeho obohacení. S tím arci na páťáky ještě nechoďte – ale nevtloukejte jim ani přesvědčení, že se vše dá a má zaškatulkovat. Svět a poznávání jsou stále otevřená záležitost, nikoli úkol ke splnění.

Tím nejtěžším při zavádění aktivizace do výuky a školy myslím bývá právě úkol překonat v sobě touhu po jasných škatulích a) na učivo, b) na lidi vč. dětí, c) na chování, d) na výsledky učení.

Děti určitě potřebují jistotu kolem sebe, ale brzy se potřebují učit pohybovat i v nejistotách. Neměli bychom si plést, kde mají co dostávat: jistoty v osobních vztazích k učitelům, jistoty v pravidlech a spravedlivosti školy a učitelů, jistoty v pomoci od učitelů, ale nejistoty v procesech bádání, v učení a poznávání. Určitě jsou mezi dětmi i učiteli i lidé s potřebou být poslušní, plnit řádně příkazy a být pochválen. Ale vzdělanost, vzdělávání v naší civilizaci čím dál víc znamená naopak samostatnost, zodpovědnost za sebe a za svět, tvořivost, dobývání nových poznatků, šíření vzdělanosti. Vzdělanost už není ani pouhá učenost, ani jenom disciplinovanost, nýbrž učenost spojená s aktivním a zodpovědným jednáním.


    nikdo zatím nehodnotil

2 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Vaše články mě vždy nutí k zamyšlení a pomáhají mi ujasňovat si věci, o kterých přemýšlím, protože vy máte dar podat je srozumitelně a při tom velmi erudovaně, což nebývá u každého odborníka běžné. Děkuji

  2. avatar

    Ondřeji,
    zase jsi trefil hřebíček na hlavičku. Mohl bych se připojit ke kolegyni reagujíc přede mnou. Umíš vybrat téma, a pak ho srozumitelně vyjádřit.

    Zaujal mne způsob, jakým jsi aktivizační metody uchopil. Zcela z jiného konce, než se to běžně dělá. Tím jsi mohl o věci odách napsat mnohem víc, než kdybys pro ni otevřeně loboval.

    Dovolím si přídat jen několik svých myšlenek. Při výčtu pasivizačních metod jsem stále hledal osobu učitele, od které to všechno začíná i končí. Samozřejmě jsem ji našel a musím napsat, že i jsem od začátku svého působení na škole tak jako zlatokop hledal tu správnou "žílu", kde by se ten způsob měl uchopit, a pak už jen "rýžovat".

    V článku uvádíš mnoho možností, kde takovou žílu hledat ( a nebo spíš místa, kde určitě není). Ale určitě je v samotném učiteli. On musí být v prvé řadě sám aktivní, vědět co chce a jak věci uchopit, aby své žáky nejdříve zaujal a později strhnul ke spolupráci. Aktivizující metody jsou o důvěře, spolupráci všech žáků mezi sebou, dodržování dohodnutých pravidel, ale hlavně na schopnosti dohody učitele a jeho žáků. Jinak to nemůže nikdy nefungovat. A taková atmosféra se dlouho tvoří a postupně buduje. Když se to zdaří, pak systém pevně stojí a dá se na ní navázat jakékoliv další téma. I velmi závažné a náročné. Já v tom vidím jeden ze základů učitelových schopností žáky přesvědčit a nenásilně vést. Tomu se dá těžko někde učit. Mladí a začínající, kteří v kantořině svoji cestu teprve hledají, by to měli od začátku vědět.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.