Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Vánoce, četba a čas rozjímání

Jak byly děti připravené na to, že o Vánocích se nemají odpalovat rachejtle? Kde by se mohly naučit, že radost z dárečků není to hlavní? Aspoň některé děti ve třídě řeknou, že o Vánocích má být rodina spolu (ovšem když nějaká je…), ale proč vlastně, když to během roku nutné zřejmě není? Co vlastně si kdo myslí, když aspoň opakuje, že se narodil Ježíšek a jak ti pastýři…?

Kdysi bývaly Vánoce i s adventem hlavně svátky rozjímání (dnešní žáci by spíše znali slovo „meditace‟, ale nejspíše by pro ně bylo něčím stejně cizím jako to rozjímání). Když však jsou u nás svátky, soboty a neděle trvale otevřené pro konzum, nemůžeme se divit, když se žaludku daří mlaskáním přehlušit tiché pozastavení, přemýšlení, rozvažování. Jestli jsme s tím spokojení, pak učme ve škole děti nakupovat, hledat slevy, hromadit krámy a pít kolu a dělat kolem sebe nepořádek.

Jenže – snad se nemýlím! – my jako učitelé s tím smíření nejsme.

Ani zvířata nekonzumují tak tupě, jako to dokážou kulturně zanedbaní lidé. Zvířata v sobě mají brzdy pro škody, které potřebují nadělat, aby se uživila. Ale člověk meze nezná – musí se jim teprve učit. Jenže škola nemá z dětí dělat poslušné plniče zákazů, protože by z nich vyrostli jen otroci, kterým by zase musel někdo zakazovat. Škola má měnit naivní a závislé lidičky v samostatné lidi schopné se o sebe postarat i v složitém světě. Ten je dnes nevídaně složitý, závislosti činů a jejich následků v něm jdou přes kontinenty a přes staletí. Když Hospodin kdysi trestával lidi za pýchu, obžerství, marnotratnost a další nepravosti na synech a vnucích, dnes dosahují škody, které si naděláme pohodlností, hamižností, nesnášenlivostí a nevzdělaností až k prapravnukům.

Myslím, že to, co mám umět, abych dokázal zodpovědně myslet i na prapravnuky, na doby, kdy po mě nezbude ani popel, se nedá nacvičit ani nastudovat. Zodpovědnost, domýšlení důsledků, promýšlení vztahu k světu a lidem se u člověka rozvine jenom zevnitř, když se naučí, že i v tom, co nevidí, co nekoupí a čemu nerozumí, má očekávat nějaký smysl, nějaké souvislosti, řád. O tomto smyslu a řádu je potřeba umět přemýšlet, „rozjímat‟. Vánoce jsou čas klidu – škoda ho nevyužít k zastavení a rozjímání. Ale to bychom si museli prominout, že nebude vše řádně uklizené a vyšůrované… Vodopád zákazů a příkazů kolem svátků z nich odplaví právě ten klid k rozjímání, stejně jako ho odplaví zátopa dárků. Kromě knížek…

Řádem se u nás bohužel často myslí zase jen poslušnost – řád je pro mnoho lidí jen to, že nad nimi, nebo spíše nad jejich dětmi!, někdo bdí s trestem nebo odměnou. Abychom porozuměli, co je řád doopravdy, a abychom to uměli naučit i děti, museli bychom se rozpomenout na to, že člověk míval i rozměr duchovní. Neznamená to pouhé „církevní rozměr‟, ani „náboženský‟. Člověk prostě má na víc než na to jen běhat po stepi, sbírat bobule a lovit drobné hlodavce. Má bůhvíproč i potřebu ptát se na to, co není vidět a co se nedá chňapnout, a potřebuje přemýšlet o sobě a o světě, kde se to vzalo a proč to tu je. Když ta potřeba není uspokojena, člověk „zlobí‟. Otupí, nereflektuje sebe a své činy, dělá pak kolem sebe a v sobě neřád – hádky, pračky a války, špínu, smrad a globální škody, protože nezná nic, co by mu říkalo, že si kálí do hnízda.

Jenomže dávat hotovou odpověď – takto to je, tak to věda dokazuje, nebo tak to Pámbu stvořil, to přemýšlející bytost neuspokojí. Ono totiž tomu tazateli v nás nejde jen o to mít odpověď, ale mnohem více o možnost hledat ji, nalézat, opravovat, zdokonalovat své pochopení a znova se ptát.

Jednou z činností, při kterých se otevírají otázky a hledají odpovědi, je četba dobrých knížek, beletrie. Už to, že vyprávění i básně jsou jen fikce, něco smyšleného, nás jako čtenáře nutí se k tomu nějak postavit: je to důvěry hodné? Uznám, že tohle se mne týká? Souvisí to s mou zkušeností? Jednal hrdina správně? Jsou lidé takoví? Je svět opravdu tak zlý, nebo jindy tak dobrý? Jak se má člověka chovat a jak jednat?

Hotové odpovědi typu to dělej, to nedělej, to se (ne)dělá obvykle znamenají, že nad člověkem musí stát nějaký nadřízený, dozorce, pámbu nebo čert s karabáčem a medem, aby člověk nezlobil – to se tady v Evropě a okolí zkouší už tisíce let, a podívejte, kam to vedlo. Zákazy a příkazy nefungují, když se u člověka nerozvine schopnost k tomu, aby cítil potřebu regulovat svůj život, potřebu toho, aby spěl k něčemu lepšímu a nevyvaloval se jen v pelechu svého pohodlíčka. Dobře to přece známe nejen u dospělých, ale nejprve právě u dětí – rozmazlená lenost, „pohodička‟, „já už to ňák sfouknu‟ jsou mocné nástroje odpíračů vzdělávání. Chtít se dozvídat, chtít být lepší, to už vůbec není masový postoj, ani u dětí, ani u jejich rodičů. Ale když se děti nebudou chtít zlepšovat, na sobě pracovat, můžeme školy zavřít a ušetříme docela dost na platech pro učitele (protože učitelů je mnoho). Nespokojenost dětí i rodičů se školou poroste, protože bude v populaci ubývat schopnosti vůbec chápat školu jako místo vzdělávání.

Tak bychom se asi my učitelé měli víc snažit o to, aby se děti rozvíjely duchovně: aby byly překvapeny tím, že za světem hmatání, čichání nebo koukání jsou ještě také otázky, představy, pojmy a velké myšlenky určené k promýšlení a vzájemné diskusi. Aby počítaly s tím, že o pravidlech, příkazech a sankcích musejí vždy znovu uvažovat a že mají vždy myslit taky na to, že jsou lidmi – tvory svobodnými, tedy nejen dětmi, žáky, zaměstnanci, vězni, vojáky, kteří musejí poslouchat druhé, ani jen šéfy, generály, bachaři nebo prezidenty, kteří musejí za druhé myslit a rozkazovat.

Promýšlení a diskusi nevyvolají pojmy z osnov, jako je pohyb rovnoměrně zrychlený nebo příslovečné určení příčiny. Ani pojem metabolismu nebo koloběhu uhlíku v přírodě není dost duchovní – ještě nevytváří v člověku schopnost respektovat velmi hluboké a široké souvislosti a podle nich se chovat. Ale když tyhle pojmy spojíte s otázkou „A jak já, žáček, k tomu přijdu?‟ a s otázkou „A když je to takto, proč jsem na světě já?‟ a „Co já s tím můžu dělat?‟, dáváte si naději, že bude proč pátrat po odpovědích. Ale odpovědmi, které při tom pátrání mají přijít, nejsou jenom definice fyzikálních, lingvistických nebo jiných pojmů. Jednou z takových prvních odpovědí hlubšího rázu u dítěte může být, že se začne zajímat o experimenty či dozvídání a poznatky v určitém oboru: Dítě najde sebe jako badatele a jako experta. Ale běda, když mu škola nedá příležitost, aby svou expertízu ve škole také uplatnil, aby skrze ni nějak prospěl druhým a získal uznání od druhých, nebo aby si dokázal, že dotáhne zkoumání dokonce, či aby měl radost, že si odpověděl na některé své otázky. Proto učitelé rádi zařazují do výuky „projekty‟ – kéž by se jim dařilo je dělat nejen jako tematický shluk aktivit, ale hlavně jako bádání se zřetelným výsledkem a s prezentováním těm, koho měly projekty oslovit. A bylo by moc užitečné, kdyby učitelé nezapomínali, že po projektu žák moc potřebuje si promyslet a zapsat, proč a jak postupoval, jak se rozhodoval, a k čemu myslí, že mu to celé bylo.

Vyšší úrovní odpovědi na hluboké otázky může být zájem o různé hypotézy, o možnosti vícerého vysvětlení pro týž jev, pochopení pro to, že existují teorie a že stojí za to se o ně zajímat, a ne je odbývat jako „něco nereálného‟.

Setkávám se často se studenty učitelství, s učiteli a učitelkami češtiny i jiných předmětů a s dětmi ve škole, a to nad četbou. Hlavně nad četbou literatury. Třebaže se mezi nimi vždy najdou i vášniví čtenáři, zkušení z četby mnoha autorů různé provenience, převládá u mě dojem, že u většiny lidí, kteří jsou i čtenářsky gramotní, vládne podobný konzumismus jako v denním shánčlivém životě. Že naše porozumění textu může být u každého jiné, a že stojí za to o těch porozuměních se bavit a hledat pochopení společné, že vlastně by literatura a četba mohly být na světě právě proto, abychom prožívali a přemýšleli a o svých dojmech a závěrech se bavili a vylepšovali tak své porozumění sobě a světu – to mnoha čtenářům uniká. Jdou do čtení jenom jako do vany: je to prostě teplé, příjemné a člověk se cítí nějak lehčí, když se umyje.

Nejvíce se to „relaxační‟ pojetí četby pozná při četbě poezie. a) Skoro nikdo ji už nečte, b) i když ji má rád, nemá na ni čas a chybí mu hlavně potřebný klid a soustředění, c) jen málokdo ji opravdu umí číst, a ještě méně lidí se při její četbě dostává do hloubek (nebo lépe výšek?), které poezie nabízí a kvůli kterým je na světě.

Nad četbou poezie se vznášejí velké myšlenky a velké prožitky, které jsou – nastojte! – velmi odlišné od obyčejné legrace nebo smutku nebo lyrického nytí. Chápat četbu poezie (a vlastně vší beletrie) jako pouhý „relax‟, jak tomu říkají a jak na to věří i mnozí naši studenti češtiny v prvním ročníku fakulty, je podobné tomu, jako když někdo zbaští skleničku kaviáru, aby zaplašil hlad.

Podobně se nad poznatky z biologie nebo dějepisu vznáší velké vědění (a ne jenom velká paměť na jména a data), které vzdělanému člověku otevírá otázky, a nikoli dává odpovědi. Tak jak teda vznikl ten život z mrtvé hmoty v živou? A co bylo před začátkem času? A semelou se ty historické události naprosto náhodou, nebo souhrou materiálních a mocenských zájmů, nebo zásluhou několika kruťasů, nebo řízením božím? A kam vůbec tahle civilizace dospěje a kdy tam bude?

V umění, zejména pak v umění slovesném, se mnohem víc než jinde navíc vtírají otázky osobní – co bude a co vlastně je už teď se mnou?

Pod stromečkem doufám našli mnozí knihy, nejen slepičí polévku pro instantní moudrost. Teď je čas si je přečíst a promýšlet a taky myslet na to, jak bychom mohli k promýšlení, rozjímání a vážnému hovoru o svých myšlenkách a dojmech přivést i děti. Půjdeme dětem příkladem i v tom, že dávat druhým knížku je lepší než nechat jim něco zase zbaštit (zkonzumovat)? Aby nám jednou měl kdo dát nějakou pěknou knížku pod stromeček, až budeme v důchodu, a aby naučili číst vnuky a ti zase pravnuky…


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.