Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Sprostota

Mají děti ve škole právo mluvit sprostě? Kde všude nesmějí? Ani o přestávce mezi sebou ne? Ani šeptem? Ani v šatně při příchodu nebo odchodu ze školy? Ani před školou? (Kouřit cigarety se nesmí ani před školou, a nesmí to ani vrátná…) Ale sprostá slova děti vypouštějí z úst v mnoha školách tak, jako dýchají. A mnozí učitelé jako by to v střemhlavém letu spousty učitelských povinností neslyšeli – anebo nevědí jak tomu čelit?

Ví se, že se dnes vulgárně vyjadřují doma rodiče, že vulgárně křičí akční hrdinové i hrdinky v televizi. Jsou pryč ty časy, kdy Zdeněk Svěrák v Lidovkách kritizoval souloživé výrazy v názvech filmů a upozorňoval, že kultivovaný člověk ta slova taky zná, jenže jich na rozdíl od tvůrců filmů umí používat. A kromě sprostoty verbální, slyšené mají dnes i děti moc příležitostí vidět na videu sprostotu praktikovanou. Se zevšedněním těch dříve ukrývaných orgánů a úkonů přichází i devalvace jejich názvů – už ztratily tu šokantní sílu.

Tuhle v šatně už po zvonění se přezouvali dva osmáci, a rozmnožovacími orgány i zadnicí to tam jen lítalo. Řekl jsem jim, že mě jejich tělesná ústrojí nezajímají a že je nechci slyšet. Ať toho ve škole, která je určena pro vzdělávání lidí, okamžitě nechají. Byli šokováni – nejen tím, že ta slova nejsou v pořádku, ale že si někdo troufl se ozvat. Tišeji si pak sdělovali všelijaké pochyby o mé osobě, ale to jsem nemusel slyšet a myslím, že to bylo jen urážlivé, ale nikoli už sprosté. Náprava je tedy snad možná. Řekl bych, že škola je dnes jediné místo, kde můžeme budoucí „pracující třídu‟ vychovávat k tomu, aby nás jednou jako důchodce nečastovala nejsprostšími výrazy. (A možná bychom měli včas začít se starat, aby nás v našem důchodu vůbec chtěli živit a nechat žít.)

Když jedu tramvají, a dvě děvčátka mezi 13 a 17 lety se nejen oslovují „vole‟, což je biologicky a genderově nemožné, ale nahlas referují o jiných osobách slovy začínajícími na ču- a pí-, mívám chuť zasáhnout – v sebeobraně. Já to prostě nechci slyšet, patřím k dinosaurům, kteří ta slova taky znali a uměli je použít, ale nekrmili se jimi denně. Nevím, proč bych já neměl své území slušnosti bránit se stejnou samozřejmostí, s jakou ta slova těm dětem šplíchají z mozku přes ohradu zubů. Dokud jsem silnější, chci jim v tom bránit.

Ovšemže, ta slova slyšíme i z huby natloustlých vyholených frajerů-podnikatelů s kradeným i pašovaným zbožím, a to nikoli když nadávají venkovskému řidiči, ale i v jejich běžné obchodní konverzaci… Těmto mužům je těžké vstupovat do hlasitého hovoru, mohli by nás zastřelit. Ale mohli bychom ve škole dbát ve výchově dívek o to, aby se někteří z těch plešivců časem nestali tatínkem jejich děcka. A aby z hošíků takoví primitivové nevyrostli, ať už mají doma za rodiče kohokoliv.

Myslím, že to vůbec není jen věc jazyka a řečové zvyklosti. Ještě v konci sedmdesátých let si překladatelé moderních amerických románů stěžovali, že čeština nemá vhodná slova pro překlad „sprostých slov‟ označujících pohlavní orgány a úkony, jak jich používají Američané. Česká slova byla buď příšerně sprostá, téměř nepsatelně, anebo byla moc medicínská, studená, cizí normálnímu člověku. To se už výrazně zlepšilo, dnes má čeština čím nahradit mírně sprostá a mírně pikantní, ale tolerovaná slova pro ty rozmanité údy a úkony. Ale stalo se to tím, že výrazy původně peprné sklouzly do úrovně nevědomých obratů (a taky gest, certifikovaných ústavními činiteli). Co že se to dnes říká namísto „u všech rohatých‟ nebo místo „mrška, zaseklo se mi to‟?

Neřekl bych však, že je tím čeština vyspělejší. Ani naše dorozumívání není bohatší, naopak – zchudlo, už se neumí zaklít ani „do háje‟, „jeminkote‟, „kat aby to spral‟.

Navrhl bych dva postupy k potlačování sprostoty v řeči dětí:

a) jednak dodržovat úplné embargo na sprostá slova kolem sebe, hlavně ve škole. Nikdy nedovolit, aby taková slova proletěla kolem uší a nenásledovala sankce. To by se ovšem museli učitelé jako sbor pevně dohodnout (já bych to dal do ŠVP jako jednu ze strategií: „eliminace sprostoty v řeči a činech‟).

A také by si učitelský sbor musel vypracovat a nazkoušet postupy sankční – co žáku řekneme a jaké stupně postihu každého nutně čekají, když se prohřeší poprvé, když opakovaně. (Na míru sprostoty výrazu bych nehleděl, v tom má panovat rovnost, protože problém je, že druzí jsou pohoršeni a uraženi, nikoli že žák řekl slovo X.) A mají-li být sankce jiné než bití, je třeba mít ve škole hodně nadstandardních aktivit a nabídek, o které sprosťák přijde. Určitě pro něj umíme vymyslet hodně přínosnou a přitom nudnou výuku – cvičení, úkoly, způsoby zpracování úkolu (dřív toho byly školy plné, ne?);

b) jednak by bylo potřeba cíleně učit žáky být expresivní, dokonce klít a nadávat! Jenže právě jen v mezích slušnosti – jak vyjadřuje svůj vztek člověk kultivovaný? Něco možná zvolá, něco říká, a nějak se obrací na druhé – ale musí tím sledovat zmírnění svého rozčilení, má chtít problém řešit, a proto nepotřebuje slova, která ostatní urazí, rozčílí, napadnou.

Jak se to říká, paní učitelko, když mě někdo něco doopravdy se….? Aby se dozvěděl, že mě to tak moc štve, a že mu asi brzy jednu fláknu? Na to snad má být místo v hodinách češtiny a literární výchovy (zejména při výuce souvislého psaní): čteme takovou beletrii, kde emoce jsou, ale jsou vyjádřeny slovy jen přiměřeně neslušnými. O povaze postav, které mluví neslušně, píšeme a diskutujeme tak, abychom poznali jejich společenskou trapnost, osobní nedospělost, jejich neschopnost řídit sebe sama, anebo jejich nezvládnutou zlobu. Naštěstí v literatuře se většinou dosud sprostě nemluví jen tak – bez významu. Sprostota se pořád ještě vkládá do postav nesympatických a záporných, anebo zoufalých. A další čas vhodný najdeme v dramatické výchově, v průřezových tématech mezilidských.

Možná si však myslíte, že to slušné vyjadřování není důležitější než učivo tradičních předmětů. Že nemáme na tuhle výchovu čas? Pak se ovšem musíme připravit na to, že až budeme „seniory‟, budeme budoucí ekonomicky aktivní populaci jen píp a píp, a nejen v řeči.


    nikdo zatím nehodnotil

Jeden komentář k příspěvku

  1. avatar

    Je to již více než půl století, kdy jsem měla v 1. třídě dívenku, která normální - běžná slova téměř neznala. Tak, jak mluvila ona, jsem do té doby nikoho mluvit neslyšela. Řekla jsem: B. kdo tě naučil takto mluvit? Já ani děti tady ve třídě tak nemluvíme, taková slova ani neznáme. Naučila tě tak mluvit maminka? B. na to: Ano, maminka. Po vyučování jsem pouštěla děti ze školy a dávala pozor, aby bezpečně přecházely přes ulici a již tu byla maminka milé B. a spustila: Co tu ta naše k.... vykládala? Já té naší s..... rozmlátím p..... A dál se to jen sypalo. Já, že jí učím mluvit sprostě? Já z huby sprosté slovo nevypustím.
    Tak nezbylo nic jiného, než milou dívenku učit mluvit slušně. Domluvili jsme se ve třídě, že ji budeme všichni opravovat a učit ji slušná slova. To, děti velmi zaujalo a B. důsledně opravovaly. Tak se stalo, že se žáci této třídy vyjadřovali téměř vzorově i B. to po čase zvládla.
    Snad by bylo vhodné s žáky mluvit o kulturnosti a hrubosti vyjadřování. Poukazovat i na hrubé vyjadřování na veřejnosti a přesvědčit je o tom, že způsob vyjadřování je i projevem celkové úrovně společnosti tedy i naší třídy.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.