Ptala se mě známá, učitelka malých dětí, jakým způsobem by mohla vysvětlit dospělým, proč nemají mít v e-mailové zprávě nebo v dopise hrubky nebo stylizační nedostatky. Její přátelé z jistého technického oboru napsali e-mailem žádost na jedno hejtmanství a chtěli od hejtmana, aby jim vysvětlil něco o své politice ve věci podnikatelů v jistém veřejném resortu – tedy šlo o žádost dosti ožehavou, oficiální a adresátovi asi poněkud nemilou….
Autoři odeslané zprávy umějí použít odborných termínů, mají velký vhled do problematiky, věcně jim nelze nic vytknout. Ale když je má učitelka kritizovala, že tam mají pravopisné a stylizační chyby, bránili se, že to není podstata sdělení, že do žádosti vložili to důležité, co v sobě měli, a nějaká gramatika není zas tak důležitá… A prý – co jim odpovědět, jak je přesvědčit?
Ano, jak? Dospělé, kteří prošli školou – málem jsem řekl nedotčeni, ale oni jsou dotčení těžce: schází jim smysl pro formu, smysl pro jazyk a pro úroveň v dorozumívání (a ani tu školskou gramatiku je nenaučili chápat: pravopis žádná gramatika není). I napsal jsem učitelce toto:
Má zlatá, to máte těžký úkol. Lidé, kteří se v dětství nenaučili, že na grafice psaní záleží, to v dospělém věku těžko chápou – zejména pokud se nedokážou vcítit do adresátů s jiným názorem na kulturu dorozumívání a do adresátů výše postavených.
Vaši přátelé by si snad dokázali představit postaršího hejtmana, který jejich email hned a téměř bez čtení smaže, protože on považuje schopnost naučit se pravopisu za součást IQ, a považuje odmítání pravopisu za projev prosté hlouposti a neschopnosti se učit. Tím možná bude Vašim přátelům křivdit, ale jejich email či dopis už prostě bude smazán. A to přece nechtěli. Je to jako hodit do schránky dopis bez známky. Možná vůbec nedojde… Hejtman si pomyslí, že od hlupáka, co se nedokázal do dospělosti nenaučit pravopis, nemůže očekávat ani chytré návrhy k technicko-podnikatelskému problému. Tak to prostě je.
Dokud byl svět hodně čtecí a mnohem méně koukací, nabývaly děti svého ovládání pravopisu přivyknutím (tak tomu říkal V. Mathesius). Kolem nich se komunikovalo sice jako dnes hlavně ústně, ale to, co tehdy bylo ke sdělení důležitého, bylo sdělováno písemně. Až když bylo v Praze postaveno metro (půle 70. let dvacátého století), zažili jsme novinku, že různé výzvy, nápisy atp. jsou obrázkové, nikoli slovní. Byla to novinka překvapující! Ti lidé, kteří byli překvapení, dosud žijí, a mnozí ani nejsou moc jsou staří a dosud jsou ve vysoké funkci. Vaši kolegové už patří k populaci, kterou to měla naučit spíše škola než běžná všednodenní psaná komunikace a spíše než pouhý zvyk. Jenže ve škole a ve školství od tehdy až doposud převažují lidé, kteří věří, že se žák něco naučí těmi učebnicovými cvičeními a diktáty – znáte je: „Nevybíraví osli hýkali nad rozlitými výměšky…‟
Ani dříve se tím většina dětí mnoho nenaučila, ale přesto dnes pravopis umějí, protože v jejich době se do nich dostal právě četbou. A s četbou slov a vět a textů se taky učili stylizovat své vlastní sdělení. Psaním „slohových útvarů‟ se ve škole obvykle odvrátili od psaní vůbec, a radši telefonují. Sestavit koncízní text dnes umí jen málo dospělých Čechů. A právě ta četba asi Vašim kolegům schází do úplné výchovy.
Je ovšem dost lidí, kterým by ani četba nepomohla, ale nemůžou za to – a ti si tedy musejí najít někoho, kdo jim dopis opraví. Jako si musejí najmout instalatéra, když jim kape vodovod (a přitom by to mohli umět spravit, je to snadné, ale nejspíše je tomu někdo zapomněl naučit, anebo jim schází některé prsty nebo ostrý zrak – za to nikdo nemůže).
Pravopis občas dokáže zatemnit sdělení, a adresáta zmýlí. Nezvládnutá stylizace věty dokáže nadělat zmatek, konflikty, omyly a chyby častěji a mnohem větší.
Ať se přítel podívá na web TV Nova, jestli tam dosud je z doby koncem listopadu, kdy chtěli stávkovat tramvajáci v Praze, jejich koncept tiskové zprávy o stávce: plný příšerných chyb. Tramvajákovi můžeme a máme hrubky odpustit, a ne ho zesměšňovat (zvláště ne v tak bulvární televizi) – jde přece o to, aby nás uměl dobře dovézt. Ale jeho odborářský vůdce by se vážně mohl cítit jako moula, když nadělá tolik chyb. Kdo potřebuje být považován za důležitého – kvůli své profesi! -, obléká se čistě, chodí rovně, zná i slušná slova pro intimní záležitosti, neplive na zem, nemlaská – a nedělá hrubky, přátelé.
Ale máme být na své přátele laskaví – jako na své žáky ve škole. Prostě to ještě nevědí. Žáci mají naději, pokud pro ně uděláme dobrou školu. Dospělí už to nějak doklepou – jen ať nám nekazí mládež tím, že budou svou nedokončenou gramotnost vytrubovat…
Mgr. Lucie Slejšková
24. 1. 2010 at 20.49Ondřeji, děkuji za podnětné čtení. Zrovna v pátek jsem seděla u jednoho stolu s několika učitelkami češtiny na gymnáziích a rozhovor se stočil na téma: dnešní žáci nechápou, proč by měli psát gramaticky správně a proč by neměli dělat hrubky a psát s diakritikou, když se zrovna nejedná o sms… Všechny do jedné si stěžovaly, že se jim nedaří tuto zásadu žákům vysvětlit. Že děti podlehly kouzlu zkratkovité komunikace v sms, na facebooku a jinde. Mně se to jeví jako jeden z docela velkých problémů výuky češtiny dnes a zároveň jako velká výzva pro učitele. Ale úplně jsem cítila, jak si mé spolustolovnice myslely: té se to mluví, když zrovna toho času neučí… Jak to vnímáte Vy na straně žáků?
Ivo Vodička
15. 9. 2015 at 17.52Jak jsem rád, že pan Hauseblas konečně změnil názor na pravopis! Náhodou jsem narazil na tento článek (září 2015) a nevěřím svým očím! Já přece pamatuji pana Hausenblase z jeho vystoupení v různých médiích v polovině devadesátých let, kdy jako představitel jakési „obrozené školy“ vysvětloval televizním divákům, že nejpodstatnější je obsah sdělení a že lpění na pravopisu je prostě přežitek, socialistický dril. Pokud si ještě dobře pamatuji, podobný názor vyslovil i v jednom rozhovoru pro týdenní přílohu Mladé fronty DNES. Kolegyně a já, oba jsme v té době učili na obchodní akademii češtinu, psaní na stroji a hospodářskou korespondenci, jsme museli na rodičovských schůzkách složitě obhajovat, proč pravopis učíme, vyžadujeme a proč ho také neznámkujeme jenom za projevenou snahu ze strany studentů – sklidili jsme obecnou nevoli, ale naštěstí nás podržel ředitel školy, i když to pro nikoho nebylo příjemné. Dodnes na to s kolegyní vzpomínáme a ne zrovna v dobrém.Jsem rád, že jste zpátky!
Ondřej Hausenblas • Post Author •
15. 9. 2015 at 21.31Milý pane Vodičko, myslím, že je třeba číst text v úplnosti. Jistě jste si všiml, že v tomhle textu z roku 2010 je také věta Jenže ve škole a ve školství od tehdy až doposud převažují lidé, kteří věří, že se žák něco naučí těmi učebnicovými cvičeními a diktáty – znáte je: „Nevybíraví osli hýkali nad rozlitými výměšky…‟
Ta myslím nepotvrzuje Váš dojem, že dnes nějak schvaluji mechanické nacvičování pravopisu. Ani před 20 lety jsem ho neschvaloval. Ale nemluvil jsem proti dodržování pravopisu, ale proti tomu, že se škola zaměřuje převážně a někdy skoro výlučně právě jen na pravopis. A že zanedbává průpravu k souvislému vyjadřování a také k pochopení smyslu textů vnímaných čtením či poslechem.
Čtenáři by se měli učit nejen vidět překlepy nebo pravopisné chyby, ale měli by si umět všimnout, že v tom článku z roku 2010 stojí také „Ani dříve se tím většina dětí mnoho nenaučila, ale přesto dnes pravopis umějí, protože v jejich době se do nich dostal právě četbou. A s četbou slov a vět a textů se taky učili stylizovat své vlastní sdělení. Psaním „slohových útvarů‟ se ve škole obvykle odvrátili od psaní vůbec, a radši telefonují. Sestavit koncízní text dnes umí jen málo dospělých Čechů. A právě ta četba asi Vašim kolegům schází do úplné výchovy.“ Tak si nemyslím, že bych byl změnil odmítavý názor na přeceňování významu nácviku pravopisu ve výuce.
Ale v něčem s Vámi souhlasím – dnes je potřeba obracet pozornost dětí na formální stránku psaní o něco víc než v 90. letech. Asi jste si u dětí všiml, že se podstatně proměnilo jejich soužití s texty právě za těch posledních 10-15 let. Dnes, po rozšíření internetu, mobliních telefonů a všech komunikačních nástrojů, potřebují děti jiné postupy v učení, mají-li si uchovat zájem o zápis své řeči a pozornost vůči formě psaní. Stará cvíčka, diktáty, výklady jim opět nepomáhají. Ale to se netýká jen pravopisu, nýbrž i strukturování sdělení. Takže Vás asi zklamu – zpátky nejsem, jen jsme se posunuli v dějinách zase kousek dál.