Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Kdy učíme děti vyprávět?

Zeptala se mě jedna šikovná posluchačka učitelství primární školy:

„V jakém ročníku vyvozujeme vypravování jako novou látku?

Mám pocit, že od 1. do 5. se s tímto pojmem žáci setkávají, nejen podle učebnic. Na druhou stranu, když se zeptám své sestry, která je v páté třídě, řekne mi, „že neví, co to je, ale pozná to podle textu nebo v knížce…“

Odpovídám:

Já Vám neporadím s „vyvozováním látky vypravování“, protože bych Vás učil, že se látka nevyvozuje… Ale nejspíše máte na mysli, kdy že se má začít s tím, že učíme děti něco hezky vypravovat a kdy je učíme si užít poslechu nebo čtení nějakého vyprávění. (To je velký rozdíl, když si řekněte „budu je učit vyprávět, budu je učit číst vyprávění“, oproti „vyvodíme si vypravování“).

(Mimochodem, v jazykové výchově v češtině je to podobně: kdo moc „učivo vyvozuje“, nutí v hodinách děti učit se gramatiku, ale kdo spíše učí děti se vyjádřit výstižně a kultivované, naučí děti se dorozumět…)

Takže já bych Vás učil, že děti si zprvu jen POVÍDAJÍ, že je učíme povídat (to jistě akademici neuznají jako termín, ale nám jde o to, aby se děti naučily mluvit, číst si, psát atd.)

A povídat se dá souvisle, výstižně, s ohledem na druhé (aby slyšeli, rozuměli, pochopili, vydrželi to, měli radost nebo užitek). A tohle nenaučíte tím, že jim smísíte povídání s vypravováním!

Ale v pasivním použití, tam je třeba se co nejdříve a stále s vypravováním setkávat:

Děti se tím učí vydržet soustředěné naslouchání mluvenému /předčítanému / později i čtenému slovu. Jednak tím, že vyprávění je z definice poutavým podáváním příběhu s výraznými postavami a s dějem, který má začátek, postup a konec a taky napětí plynoucí z konfliktů, zápletek i ze sporu dobra a zla nebo sympatií a nesympatií atp. Ale také se učí té výdrži a soustředění tím, že vypravování se děje v důvěrném kruhu mezi vypravěčem a jeho posluchači/čtenáři! To je moc důležité, a tím se povídání liší od vypravování a to se má učit od prvních dnů ve škole a pořád dál.

Teprve, když děti vrostou do lásky k poslechu vyprávění (to se těžko „nacvičí‟), je naděje, že děti své povídání začnou taky chtít podávat poutavě, k vzájemné radosti a obdarování, kterou vypravování přináší.

To je, jak si umíme představit, něco docela jiného než školní docela otravné „převyprávěj právě přečtený příběh vlastními slovy‟ (co to po mně úča chce, vždyť jsme si to teď zrovna přečetli, ona to snad neposlouchala, nebo co?), i než velmi náročné zadání „povídej nám, co jsi dělal v neděli / na horách / v létě‟ (co jako mám říkat, já nevim, nic jsem nedělal takového…).

To, že malé děti povídají ještě rády o svém životě, brzy vyprchá a škola to vytlačí, protože to přestane dítko těšit – už proto, že po čase rozpozná, jak málo se jeho povídání podobá hezkému vypravování těch, kteří to umějí (Hajaja, Lingrenová aj.).

Takže od první třídy (když už ne od školky a rodiny) se dítě potřebuje učit užívat si poslechu vypravování od vypravěčů, a přitom hojně povídá (i učitelka ho o povídání žádá, ale ne o dlouhé, a ne o uspořádané jako vyprávění).

A návazně (tj. i současně) k tomu učíme děti vylepšovat své povídání tak, že

a) je učíme najít něco, čemu dítě samo dobře rozumí (zná to, zažilo to, „studuje si to‟)

b) najít, co by ostatní mohlo opravdu zajímat (učíme děti si vypravování připravovat: poradit se s druhými, jaké téma by je zaujalo, co by se o něm rády dozvěděly)

c) své povídání uspořádat tak, aby stálo za to ho celé sledovat – tedy připravovat si vyprávění

d) učíme děti zároveň s poslechem vyprávěnek pojednat různá témata, problémy, tj. věcně, přehledně a poučně o nich popovídat a později – dost brzy – i napsat.

Teprve když se naučíme o tohle ve škole pečovat, je naděje, že získáme děti pro aktivní vypravování. Jak dlouhé, jak uspořádané bude, to záleží jednak na věku a vyspělosti dítěte: jak dalece už má na to, aby si promýšlelo, připravovalo vypravování, a aby vědomě pečovalo o vypravěčský kruh kolem sebe, když vyprávět začne. Nebudeme to odkládat dlouho: děti v první třídě se naučí naslouchat druhým aspoň tak, aby nelítaly kolem a nerušily. Takže zvládnou vyslechnout a podat malé povídání. Ale už druháci si mohou dopřávat vypravování – nejprve podle vzorů a s dějem, který není jejich, nýbrž ten, jejž si někde vyslechly nebo načetly.

Je to však jiné „převypravování‟, než to z lavice na požádání během výuky: Vypravování je událost, pro kterou se ostatní sejdou s vědomím, že teď to nastane, že to bude zážitek, že jeden tam bude ten hlavní – vypravěč, a druzí tentokrát ti posluchači, jemu vděční, kteří zatleskají, kteří se budou potom vyptávat na podrobnosti příběhu a postav (jasně, že malé děti podají příběh i podrobnosti přiměřené svému rozumu, ale tu atmosféru, ten rituál vypravěčský učitelka naučí a nastolí v maximální míře). Určitě se to nepodaří ve třídě, kde necháváme děti sedět „nosem do zad‟ a kde si nevidí do tváří.

Kvůli krásnému rituálu, efektu, obsahu vypravování pak stojí za to i mluvit krásně: zřetelně a správně a nahlas vyslovovat, dívat se na posluchače, jak je to těší, podávat tempem a dynamikou jak řeč vypravěče, tak řeči postav pomalu a procítěně, hledat výstižná slova a krásná přirovnání, dávat věcem nová krásná jména. A taky promýšlet si děj a jeho uspořádání i podání, aby druzí žasli.

Takto nemusí vyprávět jen arabský pohádkář, ale i žák třetí třídy – samozřejmě s přiměřeně nižšími nároky na dokonalost výkonu. Ale cíle, norma, kritéria, po která usilujeme, jsou obdobná jako u velkého pohádkáře. (A nebereme si za vzory ty různé plkaniny od mnoha dnešních pisatelů hajajů, kteří nudí přemíláním všedních příhod svých figurek, které jako by měly připomínat přesně to, co dělá dětský posluchač denně. Vypravování musí být o něčem velkolepém: statečném, náročném, spravedlivém atp. Děti nemají vyprávět o tom, jak jdou ráno do školy – to nikoho nezajímá! Ale jak obcházejí toho hnusného sousedova hafana, jak ho chlácholí a přitom se bojí, že pes přeskočí plot, a jak mají sen, že ho nalákají na buřta a odvedou do svého zámku za lesy, kde pro ně bude lovit zajíce a srny…)

K výuce vypravování musíme dětem dodat mnoho:

  • příklady, u kterých si všímáme, proč se nám tak líbí, jak jsou „ušité‟ - proto se ve škole a doma má hodně číst, předčítat a povídat si o přečteném

  • disciplinované posluchačstvo – proto si domluvíme pravidla chování při četbě a poslechu a taky sankce (o co žádoucího přijdu, když pravidlo poruším?)

  • různé možné začátky, kterými se získává pozornost – ty získáme hlavně z četby!

  • dovednost napínat posluchače tajemstvím, odkládáním řešení, uváděním neuvěřitelných a přesto důvěryhodně vypadajících postav nebo výkonů – to se učíme v řízeném čtení dobrých příběhů, kladením zvídavých otázek mířících i za text (a ne ptaním na banální údaje v textu jasně uvedené, jako „kolik žilo v Bullerbynu dětí?‟)

  • hojnou zpětnou vazbou v podobě otázek, požadavku o pokračování, žádostí o zapsání toho příběhu do třídní knihy (nenecháme si vykrást pojem knihy nějakým úředním lejstrem a povedeme si třídní knihu básní, třídní knihu pohádek, třídní knihu chytrých otázek!, atp.)

Ovšemže taková výuka není úplně podle učebnice – ale naštěstí v primární škole a zejména v literární výchově žádná učebnice není!


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.