Otázky k francouzskému dějepisu

Proč se mně líbí přístup, který nám na francouzských učebnicích dějepisu ukazuje Zuzana Loubetova na stránce http://dejepis1zemepis.blogy.rvp.cz/2010/01/26/jak-vypada-francouzska-ucebnice-dejepisu/? Protože kladou otázky, a to nikoli otázky zbytečné, „kontrolní“, nýbrž badatelské, zvídavé: nad obrázkem interiéru kostela se učebnice ptá, „jaký dojem má vyvolat“. Nikoli tedy „které vidíme prvky slohu barokního?“, ani „které rituální předměty jsou na obrázku“, ani „ze které doby pochází tato výzdoba“. V tom je ten rozdíl: otázka míří až na to, kvůli čemu bychom měli znát informace, jež by stačily na odpověď k těm otázkám „českého typu“.
Chápu, že tak dlouhá cesta v myšlení (od viděného obrázku až k efektům tehdejší výzdoby na věřícího) je pro mnohé žáky hodně náročná. Leckdo si asi myslí, že většině děti by stačilo vědět, které jsou ty rysy baroka. Jenže to z nich vyrostou dospělí, kteří si pak myslí, že to hlavní je znát rysy baroka, ale že se nemusí chápt, proč to takové bylo. Taky nebudou vědět, jak si oni sami získávají a reflektují (nebo nereflektují) své dojmy. Znalí absolventi ještě nejsou vzdělaní v tom smyslu, že by díky znalostem rozuměli sobě a světu líp než nevzdělaní.
Jiný druh otázky:
Jaké jsou rozdíly mezi… (katolicismem a protestantismem) –  taková otázka se velmi liší od otázky „Které jsou rysy protestantismu?“ Protože porovnání je matkou moudrosti (psal jsem o tom v Ireneu), ale výčet je jen matkou a taky smrtkou pamatování. Najděte shody a také rozdíly! Už to, jak děti bavívá kvíz „najděte deset rozdílů mezi obrázky“, ukazuje, že hledání shod a rozdílů je vrozená potřeba.
„Co Cranach vyčítá katolické církvi?“ – to není jen otázka na výčet námitek, aspoň doufám: učitel asi chce, aby žák tu kritiku vlastně prováděl s Cranachem. Ovšemže by si žák měl zkusit také tu opačnou: Proč Řím trvá na svém a v čem kritizuje protestanty? Kdybychom dětem ukázali jen to, že katolíci protestanty vždy rovnou zakuchali, nepochopily by děti něco důelžitého o tom, jak udržování tradice může sloužit i zlé moci, a jak zase porušování tradice může poškozovat i dobré, ač neuvědomované principy přežití…
Otázky k pasáži o násilí v náboženství jsou ještě jiného typu: Sice se vyptávají na znalost některého údaje, jenže ty údaje jsou neudržitelně dynamické: jsou to maléry, spory. Ikonoklasmus je válka, návrhy na ukončení střetů jsou řešením problémů, události Bartolomějské noci jsou hrůza a mají nutkavě se nabízející následky.

Takto klást otázky znamená ještě jednu věc pro výuku předmětu: autor učebnice a učitel sám patrně hodně dobře chápou, co výukou sledují, kam se děti mají studiem dostat. Tedy nejenom že vědí, co je obsahem a učivem předmětu, ale taky jaký má smysl. A zdá se mi, že tím smyslem u historie je umět uvažovat, dělat si promyšlené závěry, mít k událostem své historie osobní zdůvodněný vztah. K takovým cílům ovšem nekráčejí děti v hodině, která má za cíl „protestantismus“ a jejíž učitel odpoví na otázku „co jako s tím protestantismem?“ například „mají znát ty představitele, kdy působili a co hlásali“. Kdybychom si prohlédli své přípravy nebo tematické plány (ve většině předmětů), našli bychom spoustu tradičně usazených „cílů“, u kterých by nám hodně dlouho trvalo, než bychom zformulovali přijatelnou odpověď, kam se děti díky té hodině mají dostat…

Nechci nikomu křivdit, vím, že většinu učitelů ve většině předmětů připravovala jejich fakulta právě ve smyslu „“mají znát ty představitele, kdy působili a co hlásali“. Ono se to tak taky dřív chápalo, a my máme smůlu, ze se za čtyřicet let komunismu a dvacet let svobody to chápání nejdřív nesmělo a pak neumělo posunout o pár kroků dál, podobně jako se posunula civilizovaná Evropa. Až tam zjistí, jak svůk pokrok zase o další krůček poopravit, my budeme teprve nakročovat.  Dalo by se to dohnat – například zkoumáním informací o tom, jak se ve Francii učí dějepis a píšou učebnice! Ale to by bylo třeba, aby si o tom nečetla stovka lidí na blogy.rvp.cz, nýbrž aby existovalo profesní vzdělávání spojené s profesním rozvojem a s růstem platovým…