Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Když mrzne, čtěte si za kamny

My, národ Komenského, se pyšníme svou vzdělaností a shlížíme na národy, které teprve bojují o gramotnost nebo které se utápějí v kýčovitém knižním braku či už jenom čučí na televizi…

Je mi divné, že kampaně v médiích na podporu čtení jsou jaksi neakční: hlasování o nejčtenější knize (to jak tam ten Dušek poletuje) je sice významné pošťouchnutí – ale to asi je potřebné spíše v národech, které nemají tu vysokou kulturu, co my, ne? Asi to moc k četbě nevede – je snad naším cílem, aby si každý přečetl Remarqua (nebo kdo to tentokrát opět vyhrál)?

Prohlédl jsem si pozorně web celeceskoctedetem.cz, protože už před pár lety, kdy začali, se mi zdálo, že vedou rodiče, aby něco dělali, totiž aby četli dětem.

Ale něco jiného je hlásat, a něco jiného je učit a vést veřejnost ke čtení. U nás, zdá se mi, se zatím více hlásá, je to takový počátek čtenářské kulturnosti. (Patrně jsme bývali čtenářským národem, v době, kdy moc jiných zdrojů potěšení nebývalo. Určitě jsme byli masově gramotní dřív než leckteré země kolem nás – jenže už nás mnohé poněkud předběhly.) Celeceskoctedetem má na webu seznam příhodných titulů pro děti v různém věku – ale to je hrozně uzoučký seznam, navíc je v něm dost titulů, které ten rodič, jenž na web za čtením jde, zná ze svého dětství – tohle poradit asi nepotřeboval… Aspoň že jsou to tituly opravdu kvalitní.

Když chcete někomu pomoci, aby si uměl vybrat knihu pro své dítě, nebo aby učitel zvolil titul pro svou třídu, málo vám pomohou rady typu „vybírejte knihy, které jsou zaměřeny na děti a jsou pro ně zajímavé; pojednávají o něčem, co je pro jejich zdravý rozvoj podstatné nebo díky čemu se naučí něco důležitého pro život; učí je racionálně myslet; nevzbuzují v nich sklony k zápornému společenskému chování a předsudky‟ atp. Rodič bezradný se bude ptát: A jak to mám poznat, jestli knížka učí racionálně myslet, a co je podstatné pro zdravý rozvoj? Takové rady nejsou použitelné, pokud jste tím rodičem, který poradit potřebuje!

Myslím, že lépe by mohli umět rodičům poradit učitelé – kdyby ovšem na to měli čas, a kdyby měli příležitost se s rodiči nad knížkami a četbou setkávat. Nejlepší by bylo, kdyby si učitele taková dychtivá skupina rodičů pozvala na knižní dýchánek (Před pár lety bylo takových klubů v Británii spousta – uvádělo se, že 50 tisíc, ovšem po několika letech významné podpory od nakladatelů a státu.)

Jsou tedy země, kde se podnikatelé nebo rodiče naopak starají, aby se ve škole nezapomnělo číst a aby se četlo dosti dlouho.

Podobný projekt vyhlásila – ovšemže pro americké školy – Mezinárodní čtenářská asociace spolu s jedním tamním magazínem pro rodiče (parents.com). Škola, která dosáhne během jara nejvyššího počtu minut čtení na žáka, dostane pro svou školní knihovnu 5.000 dolarů. Zajímavé v několika směrech: Je možné takhle si zájem kupovat? A jak se to „objektivně‟ posoudí? Nebudou podvádět? To je asi ten rozdíl v kultuře.

Kdopak by u nás chtěl dát škole 100.000 Kč za to, že si v ní děti čtou? Nejspíše někdo velmi kulturní. A když jsme ten kulturní národ…

Ale možná by stačilo méně a ne každému: co kdyby se přece jenom našla škola, která se s rodiči dohodne, že když aspoň 80 % dětí během jara přečte celou knihu přiměřenou jejich věku, rodiče se složí a nakoupí škole třebas 15 nejnovějších pěkných knížek od Baobabu, Meandru, Albatrosu atp.? A ty pak ve škole budou po ruce pro každého – ne v regále za pěti zámky a deseti registracemi, ale třeba v nějakém režimu vzájemného doporučování a předávání od žáka k žákovi.

Ale možná to prostě u nás nejde…


    nikdo zatím nehodnotil

4 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Dobrý den,
    pracuji v mateřské škole, nedávno jsme měli téma "Povídám, povídám pohádku" a s kolegyní jsme v předstihu informovali a žádali rodiče, zda by si mohly děti přinést do školky svou oblíbenou knihu. Rodiče jsme seznámili s tím, co máme s knížkami v plánu. Během konání tématu si přinesly oblíbenou knihu pouze 3 děti :(
    Vaším příspěvkem jste mi tuto událost připomněl.
    :)

  2. avatar

    Také já mám pocit, že propagace čtenářství není pro cílovou skupinu nějak zvlášť objevná a zajímavá. Sám jsem se divil ohlasu na "Knihu mého srdce", po vyhlášení jsem se obával debaklu.
    Ve shodě s Tvým názorem si myslím, že se dají dělat méně pompézní, ale účinné místní akce. Poslední odstavec v Tvém textu mi připomenul spolupráci kterou jsem měl před léty jako knihovník s šikovnou paní učitelkou.
    Té jsem dal do třídy na půl roku soubor 30 knížek, které jsme spolu v knihovně vybrali. Děti si je rozebraly a každý si vybral jednu z nabídnutých knih, kterou poctivě přečetl a pak se stal jejím sponzorem. Smyslem sponzorství bylo získat pro ni co nejvíce čtenářů ze třídy. "Svoji" knihu mohli prezentovat v hodinách čtení, kdy z ní četli zajímavé úryvky, mohl vystoupit s krátkým referátem o této knížce, nebo nakreslit plakátek a vystavit ho na třídní nástěnce, napsat leták a rozdat ho spolužákům.
    Každá kniha měla svůj doprovodný list, kde každý ze čtenářů napsal svůj dojem z knížky a odpověděl na otázku, která měla zkontrolovat, zda knihu poctivě četl. Na konci určeného období byla vyhlášena nejoblíbenější knížka souboru a samozřejmě cenu dotal i její sponzor (není překvapením, že odměnou mu byla zase knížka). To všechno se dělo v jedné 3. třídě základní školy.
    Chci se k celé akci vrátit v samostatném článku na Metodice, protože z této spolupráce mám plno zajímavých příhod, postřehů i dokumentů.
    Jako knihovník jsem to sice vymyslel, ale odpracovat to musela s dětmi velmi schopná a kreativní paní učitelka.
    Škoda, že jsem po jejím odchodu ze školy nenašel žádnou pokračovatelku... :-(

  3. avatar

    Oldřichu, díky, žes na to vzpomněl. Já myslím, že se dělávaly takové akce, možná ne moc početné, vždy - pokud mám zprávy - to iniciovali více knihovník či knihovnice (možná nebyli tak uštvaní nebo do kouta zahnaní jako učitelky/lé?), a asi to bylo možné spíše na prvním stupni, kde má rozvrh v ruce jediná paní učitelka.
    Cokoli o tom do Metodiky napíšeš, bude určitě moc přínosné! Já myslím, že my, kdo si pamatujeme časy, kdy se četlo víc než koukalo, si možná snadno vybavíme, co se vlastně dělá, když si někdo čte, když čte s druhými, když mají společnou z radost z četby - a to všecko se dá vetkat do výuky. Jenže, jak slýchám od svých studentek, ony už to často neznají - s některými si ani rodiče už nečetli na klíně. A tak se tomu budeme muset zase naučit školou, když to rodiny nepředávají. Ovšem to se musíme my školy rozhodnout, naučit se tomu samy, od zkušenějších, nebo od odborníků, ale stejně to vždycky nakonec bude mít v ruce osobnost učitele. Může zkazit všecko, ale taky uvést v skutečný čtenářský život i něco, co na školení vypadalo trochu mechanicky, trochu moc řízeně. Kdyby dobrou práci nedělal koneckonců vždycky člověk, mohli jsme dát děti do školy nějakým strojům, třeba počítacím.
    Myslím, že jednou z pojistek proti zmechanizování či "zučebnicovatění" dobré myšlenky a didaktické aktivity může být, když se učitel i s dětmi vrátí až dospodu k tomu, co v literárním díle čili knížce je o životě: co je dobré, krásné, mravné a milé (jak mi to kdysi krásně vyložil pan doc. Kozlík, letos mu je myslím 102 let, ať žije!)

  4. avatar

    Oldřichu, moc Vám děkuji za inspiraci. Právě zítra si mají mí šesťáci přinést libovolnou knihu, kterou by si chtěli v příštích týdnech přečíst. Chci s nimi začít čtenářskou dílnu. Pokud žádnou takovou knížku nemají, mohou si vybrat z třídní knihovničky, kam jsem dala knížky své a z antikvariátu. A to sponzorství, to je úžasný nápad, moc se mi to líbí! Na Váš příspěvek na Metodice se velice těším.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.