Kdo ví, podle čeho přijímat, „ať hodí kamenem“.

V sousedním blogu píše Oldřich Suchoradský o palčivém problému s přijímačkami. Tentokrát s ním, výjimečně, hodně nesouhlasím – pokud ovšem dobře rozumím, jak myslí to, co píše o motivaci. Vzkázal jsem tam v diskusi, že kdykoliv mluvíme či píšeme o přijímacích zkouškách, máme vyjasnit, jak se u nich poznává, že se žák hodí na studia, a co vlastně podle nás znamená, že se hodí na studia, a nejen to, taky co podle nás ta studia vlastně znamenají, co to je „dobrá studia“.

Já vím, že tohle vyjasnit by nejspíše znamenalo napsat pořádnou vzdělávací politiku, taky didaktiku všech oborů, taky dobrou, jaksi obecně uznavatelnou prognózu společenského vývoje v nejbližších 50 letech, a vlastně taky naplánovat a prosadit strategii přípravy učitelů, aby ta dobrá studia uměli vést a případně i u nějakých zkoušek, nebo něčeho úplně jiného, ale spolehlivého, zjišťovat.

Tohle ovšem – možná nebudete souhlasit? – u nás vůbec hotové nemáme, a proto celkem z nutnosti spoléháme na to, že ve školství „jak to chodí, je to správně“.

Jenže sotvakdo věří, že tohle „musí to tak bejt“ platí všude, v každé složce vzdělávání: například právě u přijímání do středních škol je málokdo spokojený. Přitom to dnešní „jak to chodí“ nastalo poměrně stejně nevědomky jako to minulé. Něco se přejalo od c. und k. systému, něco od Rusů, něco přece jenom přežilo od domácích příhodovců nebo se vneslo s proudy dlouho potlačovanými (waldorfští, montessoriovští aj.), a něco vnesli osobně i učitelé sami (ať skauti, nebo rudoši, nebo šediny), ale že by školství systematicky stavělo na tom, co je pro budoucnost dětí a jejich prarodičů cenné, to myslím bylo vždycky buď málo promyšlené (mechanicky se přebírala tradice), nebo „podle starých představ“ (platilo to pro svět, kde Pámbu vedl nevědomé a kde mazaní vedli Pánaboha), nebo v pozadí (kde se vědělo, ale nesmělo).

Ale něco přece jen můžeme brát za rozhodující: můžeme se poučit, zkoumat, pozorovat a vyhodnocovat, jaké činnosti, jaké prostředí, jaké vedení nejlépe pomáhá, když se dítě má ve škole učit. A tedy máme pozorovat, co to dítě dělá, když mu to dobře jde – a to asi budou ty věci, které budeme chtít vidět, že dobře provádí. Čili kdo se učí tak, že mu to jde kupředu, že víc a víc rozumí, má lepší vztah k učení k k věcem a lidem i sobě samým. Řekl bych, že takový žák bude moc vhodný, aby šel na dobrá studia. A taková střední škola – jakéhokoliv typu – asi bude tohle provozovat: o čem se bude učit? O tom, co je užitečné (nejen hned, ale taky celoživotně a celonárodně) a co takové učenlivého žáka motivuje k snaze a práci. A tu je hnedle jedna ta motivace: ten obsah učení musí stát lidsky za to!

A jak bude ta škola vyučovat? Určitě, když bude dobrá, tak, že to učení žákům půjde – oni to ti učitelé budou umět! Budou vědět, jaké činnosti provádět s jakým učivem, aby to v žákovi zůstalo a on toho uměl brzy i zadlouho použít.

No, asi je jasné, že tohle právě je s každým žákem i každým učitelem jiné. Že se nedá navrhnout zaručeně dobrá škola, když nejsou a nemohou být zaručeně chápaví a pracovití žáci, ani učitelé. A proto tvrdím, že ani nemáme chtít žádné zaručené, spravedlivé, rozhodující zkoušky, protože ty vždycky většinu toho, co v tomto žákovi slibuje dobrý rozvoj, opominou, přeskočí, i pokazí nepoučeně sestaveným testem atp.

Mohli bychom mávnout rukou a říct si, že se asi nedá nic dělat. Ale myslím, že se dá. Jenomže je to pracnější a dlouhodobé:

To rozhodnutí, co studovat dál a kam jít by asi mělo vznikat pár let, a ne až přijímačkami. Děti se sice někdy rozmýšlejí, kam půjdou, ale jsou malé, pubertální, rodiče mívají pošetilé nebo neinformované či nezkušené (to jsou jejich první děti!). A aby se tahle populace dobře rozhodovala, bylo by dobré, aby se za pět až devět let docházky naučila hezky rozumět tomu, co to je učit se, co si o sobě myslet jako o „učedlníkovi‟. To přece pěstují ti učitelé, kteří s dětmi shromažďují portfolia a nad nimi s dětmi vedou „konference‟, to se děti učí tam, kde k úkolu dostávají předem i jasná a neporušitelná kritéria toho, jak se pozná, že úkol dobře provedli, a taky tam, kde k své práci se naučí vést „protokol‟ o tom, jak postupně věc pochopovali (no, čeština ani nemá sloveso na postupné porozumívání, a to si myslíme, jak jsme moudrý národ).

A až tihle žáci (jistě i jinak moudře vedení) budou rozhodovat, co se sebou dál, oni sami líp uvidí, a jejich rodiče líp uvidí, a učitelé taky líp uvidí, na co kdo je dobrý. Ovšemže se leckdo splete, leckdo přes veškerou dobrou snahu podlehne pýše nebo ambicím táty právníka nebo mámy doktorky, nebo zabedněnosti táty, který nechce, aby jeho syn měl vyšší vzdělání než on sám (u nás je prý těch případů vyšší procento než na Západě…). Ale na ty omyly a opravy je ještě celý život, důležité je, aby ty omyly nevnucoval dětem a škole sám stát svými předpisy, svými institucemi a byrokracií.

Vůbec si nemyslím, že se pro život hodí motivace žáka dobrými známkami nebo úspěchem u zkoušek, které spočívají v kdovíjakém diktátu, nebo třeba i v psaní věcného pojednání – když nevíme, jestli učitelé toho žáka věcně vedli.

Kdo bude v životě myslit hlavně na povýšení nebo na prachy, možná pomůže národnímu hospodářství, ale bude se taky asi podílet na úpadku národní kultury. Když už vyšší hodnoty mravní, jako je radost z práce, pomoc druhým, láska k bližnímu, nad lidmi neudržuje ten Pámbu, a nikdo jiný s nimi nepracuje, takže se věří jen na ty konzumní – na tu motivaci známkou, přijímačkami, maturitou, tak se nemůžeme divit, že máme tři přihlášky, málo učňů, mdlé gymnazisty i leckteré jejich učitele, nudné základky a spoustu dětí v pomocné škole (fuj že to tak říkám).

Možná tedy chtěl Oldřich říct v posledním odstavci, že ten nový model hodnocení na základce by tohle vše měl napravit. Pak vidím, že s ním velmi souhlasím, akorát si občas zoufám, jak pomalu to jde protlačit. Utěšuju se tím, že máme už za sebou 20 let z těch 40 let, co Mojžíš vodil lid svůj po poušti, aby zapomněli na ty mastné hrnce egyptské a směli vkročit do země zaslíbené.