Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Co se/je letos naučím?

Léto utěšeně míjí, čas plyne jak voda (to není dnes dobré přirovnání, sorry), nabyté síly je třeba začít zase obracet do budoucna. Opět to začne… Co v tomto školním roce zlepším sám na sobě, a co u svých studentů?

Než nás zaplaví fůry úkolů „provozně-technického rázu“, tedy všecky ty blbiny, které nás zdržují od práce, bylo by dobré si takový osobní výhled udělat, pokud vás k němu systematicky nevede váš ředitel (takové školy u nás už jsou!).

Já mám různé plány, naléhavé a nesplněné úkoly, ale jeden mi vyvstává v mysli s tím, jak se na podzim spustí na zkoušku ta příšerná státní maturita:  zase se vzedme  hustá a docela marná diskuse.

Chtěl bych svým studentům učitelství nějak pomoci k tomu, aby pochopili to, co nechápe většina diskutujících: v čem je skutečná vadnost státní maturity! Ta není jenom v tom, že ji připravují málo schopní tvůrci (ti se už mnohému naučili), ani že se CERMAT snaží intervenovat do víc a víc oblastí, na které mu vzdělání ani nestačí (to možná politici zatrhnou kvůli penězům a až skončí evropské dotace, ti různí výdělkáři kolem celostátních testů přejdou vysávat fondy z něčeho jiného než ze školství). Vadnost státní maturity není ani v tom, že není dost náročná nebo je moc náročná (když tenhle stát nemá ani Národní vzdělávací program, s cíli vzdělávání a s představou, co vlastně je dobré vzdělání, není nebezpečí, že by se jedna nebo druhá verze náročnosti nějak usadila – vždy je odpůrci v dalším volebním období zase vyvrátí…)

Ta hlavní chyba je v tom, že tak málo lidé kolem školství si uvědomuje, že koncová zkouška nikomu k vzdělanosti nepomáhá! Je to jen a jen úřední, byrokratická (a ovšem taky obchodní, zisková) záležitost. A nikomu vysvědčení o takové maturitě nezaručí a nenapoví, jak dobrým zaměstnancem nebo studentem bude maturant.

Chtěl bych, aby moji studenti učitelství pochopili, že to, o čem se má myslit, vzdělat se a pak teprve i debatovat a na konec do čeho silně investovat, je PRŮBĚŽNÁ A SYSTEMATICKÁ PORPORA ŽÁKOVA UČENÍ po celou dobu učení a studií. Že jako učitelé se mají naučit a být připravení poznat u žáka, v čem se jeho učení v dané látce právě zadrhlo, proč nechápe nebo neumí jít dál. A pomoct samému žákovi, aby to lépe a včas poznával a uměl si pomoci – dovednost na celý život!

Ani sebenáročnější a přísnější maturitou a vyhazováním od ní se nespraví to, že maturanti neumějí docela zásadní věci, které měli zvládnout už v sedmé třídě… Dávat kontrolní a trestný mechanismus až na konec studií, to je pozdě. Takto stanovený cíl působí na žáka stejně asi jako reklama proti kouření – smrt je moc daleko! Neznáte to? Tím, že nastavíte závěrečný test, pomůžete k lepšímu vzdělání jen několika specificky nadaným jedincům (těm, co zdědili zicflajš neboli dovedou sedět poslušně na zadku) – a ti by se možná dokázali vzdělat i bez školy a učitelů.) Ale promarníte mládí mnoha nadaných jiných. To, co každý člověk k vzdělávání potřebuje, ať chytrý nebo trumbera, je podpora už BĚHEM učení. Kdyby ji ti nadaní dostávali pořádně už během let studia, budou mnohem lepší než ti nejlepší dnešní i než my, co jsme udělali maturitu kdysi. A těm jinak nadaným by škola výsledky nekazila, a měli by taky dobré výsledky, a ti docela nenadaní by měli své nejslabší výsledky mnohem lepší, než jaké mají dnešní trumberové. (Jistě, že pár úplně nejhorších je všude a vždy – ale ať v tom stát, škola ani učitel proboha nemají vinu!)

Taková podpora spočívá ve zpětné vazbě (ne v trestání známkou ani v korumpování známkou) a v krocích skutečné pomoci od učitele přesně v tom, co daný žák ke kroku vpřed potřebuje. Pár učitelů u nás to už ví a umí, bylo by dobré je vidět při práci! Ale co je to stojí! Na takovou pomoc učitel potřebuje a) mít víc času pro každého a víc vytrvalosti, b) (u mnoha jiných učitelů) mít lepší dovednosti, jak rozpoznat potřebu takové podpory u konkrétního žáka a jak ji poskytovat.

Samozřejmě to obojí se dá od učitelů žádat jen při slušném platu a vyhlídce na profesní růst, (případně na profesní pád, pokud se učitel nelepší a neroste, jen krní), a ne jako u nás. Jak si vysvětlujete, že ministryně Kopicová zasekla vývoj Standardu učitelské profese? Bez něho se vůbec nedá zavést profesní růst spojený se zlepšováním platů. A Standard ovšem se nedá zavést bez koncepce vzdělávání, která ministerstvu pořád schází. A bez systému profesního a platového růstu nemá cenu vypracovávat ani zavádět nějaký standard. Takže to zasekla proto, že stát nedá na učitele peníze? A radši je vyhodí (ovšem mnohem menší sumu) za státní maturity?

Kdyby učitelé uměli pomáhat žákům v učení opravdu krok za krokem a byli v tom soustavně a promyšleně podporováni, pro národ by to bylo všestranně výhodné a nadějné. (Nejslabší vrstva národa by nebyla tak zoufale bezradná a neschopná, nejsilnější vrstva by byla mnohem lepší, a možná i zodpovědnější, a průměr by se mohl vyhoupnout z evropského dna… A některé partaje by časem možná docela ztratily voliče, kdyby se mladí ve škole naučili aspoň trochu vnímat a uvažovat…)

Takže trvám na tom, že diskuse o koncové maturitě je prostě mimo, že máme debatovat o tom, jak BĚHEM STUDIA mohou a mají žáci dostávat podporu (a v ní i dohled) k tomu, aby se posouvali kupředu. Co když se o tom u nás tak málo diskutuje proto, že je tu málo lidí, kteří vůbec mají představu, jak by taková podpora v učení vypadala? Co když ji většina učitelů provádí jen heslem „A do zítřka se to naučte“, nebo postupem „Zkus to znova“ nebo „Tak znova, sleduj můj výklad a příklad“. To jsou hesla moc daleko a vysoko mířící. Žákův problém v učení dané látce je mnohem konkrétnější, nepochopení nebo neumění mnohem specifičtější a obvykle různé u různých žáků.

Možná, že si máme zájemně psát a nabízet takové příklady, jak některému žákovi náhle pomohlo to, co jsme mu osvíceni poznáním jeho problému poradili v docela určitém problému s učením: např. když on pořád ne a ne pochopit, proč jsou některé věty vedlejší a jiné hlavní, nebo když nemohl zvládnout konstrukci trojúhelníka, nebo když pořád nedokázal říct něco zásadního o době Ferdinanda Prvního.

Jasně, že takové vyučování je těžké. Lehké je nechat někoho být nebo zůstat i sám hlupákem.


    nikdo zatím nehodnotil

6 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Dobrý den, pane Hauseblasi.
    Je to tak, jak píšete. Akorát dovádět žáka 2.st. ZŠ k pochopení se člověku těžko daří jinde než při zcela individuální práci s ním (v mém případě při doučování), nebo na půdě gyplu/ů.
    Co je učiteli platné, že mu v závěrečné reflexi (která smí být anonymní) nadanější žákyně šestky píše, že děkuje, že konečně pochopila, jak fungují některé jevy naší mateřštiny ("pochopila" je citát) a že slabší žák šetky se přizná ke krádeži (a vrácení) USB a nebojí se podepsat, když vedení školy stojí za anonymními stížnostmi rodičů starších žáků, že výuka není dost tradiční (posunula jsem své možnosti využítí "tradic" na vlastní maximum).
    Tito žáci v myšlení natolik zlenivěli, že k načínacím výrazům vět v závěrečné reflexi dopíší desetkrát "hovno", v lepším případě "nic", nevadí jim vulgarismus, ani že to do té věty nesedí (nemluvě o tom, že možnost napsání vlastního reflektivního textu využít ve svých cca čtrnácti letech nedokáží) - to vše sdělí samozřejmě anonymně, i když mají reálnou naději, že se s vyučující již neuvidí.
    Na druhou stranu mám právě možnost navštěvovat informativní kurz Montessori a jsem u vytržení, jak ani ne roční děti překypují vnitřní motivací a jak s minimálními zásahy dospělých se neustálým opakováním pro ně radostných, dostupných a připravených činností dostávají na záviděníhodnou úroveň - jsme prostě, když to zjednoduším, velmi pohodlná a na povrchnosti zaměřená civilizace - a jestli to tak není, CO A PROČ TEDY S TĚMI DĚTMI PROVÁDÍME, že to takhle dopadá?
    S pozdravem
    Marcela Burešová

  2. avatar

    Děkuji, učím na prvním stupni, ale musím souhlasit s oběma. Efektivita státní maturity mi dlouhodobě uniká ( jistě- kromě finančního prospěchu jiných) a se slovní zásobou a schopností smysluplně komunikovat bojujeme už od mateřinky.
    A co teď s tím?

  3. avatar

    Milá Marcelo i Jano, vystihly jste asi to podstatné a prvotní: maléry se vzděláním dnes začínají a trvají už od úplně prvních věcí: dětem se nedostává pomoci tam, kde ony právě jsou, v čem právě mají první vážné problémy. A těmi jsou asi problémy vůbec s pobytem ve škole, se vztahem k nějaké soustředěnější cílené činnosti, do níž se ale musí vložit nějaké vlastní úsilí. Soustředit se na bouchy a bácy své oblíbené muziky, to puberťáci umějí bez obtíží, protože je hudba veze, ani se jen poddávají. Ale učení, studium rozvoj k lepšímu myšlení a cítění, to vše chce aktivní spoluúčast, a na to děti nejsou připravené z domova ani v letech před školou.
    Ale to, co si namísto hádanic o koncovou maturitu bude národ muset včas uvědomit, je to, že v dnešní situaci, kterou jste popsaly, se škola a učitelé asi musejí naučit právě s takovým stavem dětí zacházet a pomáhat jim z něho! To je děsně těžké. Kdo vychovává děti různě postižené, třeba fyzicky, nebo autisty atp., ví nejlíp, že po nich prostě může žádat jen o maličko víc, než kolik jsou s to vykonat. A u některých postižení ani to maličko ne. Ale v tom se právě liší děti postižené a nepostižené: těm "zdravým" se má a dá nasazovat ta laťka o kousek výš, než kolik "v pohodě" skočí. Ale opravdu jen o centimetřík - ne více. A kromě toho se ten skok musí velmi postupně natrénovat, ne jenom požadovat to "hop!" Jak si nastavit nohy před rozběhem, jak si okem proměřit rozběhovou dráhu a výšku laťky, jak se jít k laťce postavit o kouknout na ni, jak si dodávat odvahy pohledem do publika na své rodiče (nebo radši na někoho, kdo nás upřímně podporuje bez touhy, abychom byli olympionici?) A jak dýchat v rozběhu, kam se dívat, jak držet hlavu, a prozkoušet si dopady, aby se tělo nebálo skočit, a sto dalších krůčků. Tedy nikoliv "před větou vedlejší se píše čárka, podívejte se na příklad. A teď doplňte čárky do cvičení 6 na str 47".
    Tím nemyslím, Marcelo, že byste Vy nebo Jana takhle bídně pracovaly s dětmi! Ale někdo před Vámi s nimi tak zapomněl pracovat, aby se od samého začátku, třeba už v rodině po narození, začaly soustavně pohybovat kupředu s pomocí a radostí.

    Jestli se nechceme během deseti dvaceti let stát uceleným národem buranů a lidí, kteří zbaští každou reklamu obchodní a manipulaci politickou a každý kýč v zábavě, a kteří pro svou povrchnost nebudou s to ani udržet partnerské vztahy a vychovat děti, musíme si asi přiznat, že je v práci s některými dětmi čas klesnout velmi hluboko. A zároveň nechceme nechat klesnout ty děti, kterým se vychování v rodině a předchozí škole dostalo. To bude ale těžké...

    (S neschopností se učit je to podobné jako s tím, jak po dvě desetiletí mezi půlí 70. a půlí 90. let mládež netancovala párové, společenské tance: ty totiž chtějí jednak se jim naučit, jednak na ně a na partnera myslet, není to jen spontánní poskakování v rytmu. Obojí - poskakování i strukturovaný tanec - je cenné, ale když se děje jen jediné z nich - jen spoutaná norma, nebo jen nespoutané a nekontrolované barbarství, znamená to něco vadného v kultuře.)

  4. avatar

    Dobrý den, pane Hauseblasi, nevede ale tato úvaha ke zpochybnění maturity jako takové? Nejen státní?

  5. avatar

    Děkuji za tu otázku, vystihla můj cíl: o maturitě (i té školní a třeba i dobře podle dobré tradice prováděné) máme silně pochybovat, abychom se domyslili až k jejímu pravému ocenění. Moje zkušenost (současná, nejen z mládí) je ta, že učitelé na mnoha školách neradi zadávají u zkoušky školní témata, otázky, protože s nimi vlastně nesouhlasí. Oni je často sami museli tak napsat! Ale tlak tradice a vedení školy a tlak jejich vlastní nedostačující průpravy ke zkoušení něčeho tak komplexního je donutil ta zadání formulovat tak a ne jinak. Ale oni pro tyhle seznamy otázek a zpracované zestručněné přehledy informací přece tolik let žáka nevyučovali! A během 15 minut nebo půlhodiny se mnohý žák i velmi bystrý a vzdělaný prostě ani nerozběhne, nevydá ze sebe, čemu opravdu natrvalo porozuměl, a nepředvede, jak umí své vědomosti a dovednosti používat (stejně toho jeho vyučující o něm vědí víc a líp z výuky, a proto ho pak hodnotí podle toho). A ta formálnost a mechaničnost učitele trápí zcela právem, a žáky samozřejmě taky.
    Už dávno jsem navrhoval, aby škola na webu zveřejnila okruhy svých zadání u školní ústní maturity, a k nim by napsala také výklad o tom, proč se na to ptá, proč je tak důležité znát odpovědi. Ať si to žáci a rodiče a kolegové přečtou. Pochybuji, že by někdo uznal výklad typu "to je nutné pro život", nebo "to musejí znát kvůli dalšímu studiu", natož "to přece musí znát každý". Ale ani vysvětlení typu "to přece musejí znát, aby pochopili funkci mitochondrií" atp. není dost dobré a přijatelné - za ním stojí ještě závažnější důvod, nějaká myšlenka, velké porozumění souvislostem, a kvůli nim má žák znát i mitochondrie nebo rekci. Tyhle velké myšlenky obvykle nenajdete v učebnicích! Anebo jsou napsány a jenom papouškovány, ale ne pochopeny. Kdo chce u maturity položenou otázkou a známkou za ni spolurozhodovat o dalším osudu (studiu i životě) studenta, musí nést zodpovědnost za to, čím ho tak závažně testuje. A moje zkušenost je, že takové vyložení spravedlivých a přesvědčivých důvodů si většina učitelů k maturitním otázkám ještě neudělala! A to i když k nim dobře vyučují.
    To je právě to: zhodnocení žákova vývoje a jeho výkonu by mělo nějakou výpovědní hodnotu, kdyby bylo tzv. autentické (to je termín). Znamená, že se hodnocení týká nikoli nějaké zkušební situace a úlohy, ale opravdové práce žáka ve výuce, té práce, při které se žák právě něčemu učil, nikoli hodnocení práce určené k zhodnocení žáka poté, co se učil. Tak hodnotit se však většina našich učitelů neučila, nemůžeme jim to nikdo vyčítat. Ale můžeme žádat, aby se s takovými postupy seznamovali a aby zodpovědně přemýšleli o tom, které hodnocení žákovi více pomáhá na cestě vpřed, k lepším vědomostem a k porozumění souvislostem i k vytvoření vztahů.
    Takže nejenom zveřejnit na webu školy otázky a důvody pro ně, a nejenom učitelem podepsané opravené (anonymní) maturitní práce žáků. Ale navíc postupně proměnit jednorázové zkoušky v střádání spolehlivých zpráv o tom, jak žák během studia dokázal zvládat různé obtížné (i základní) práce, úkoly, situace. Přesně jak tohle dělat stojí za delší rozvahu a plán, něco jsme kdysi vyvěsili před mnoha lety na webu http://cz-21.sweb.cz/
    Zvládnout také např. postupnou tvorbu žákova portfolia, ve kterém však nejsou jenom certifikáty ze zkoušek, ale konkrétní jeho práce, jimž chce přesvědčit ty, kdo o něj mají mít zájem na VŠ nebo v zaměstnání, že je schopný a vhodný uchazeč. Že by to na VŠ museli číst? No právě - to ať musejí číst, když si osobují právo nepřijmout každého, ale chtějí některé zbavit šance na VŠ studium. Jen ať se na VŠ zapotí. Anebo ať tedy berou všecky a třídí si je v prvním druhém semestru - i to bude lepší, než státní maturity. (Tak to přece dělávaly některé fakulty ČVUT po léta...)
    Myslím, že zodpovědnosti (u žáků i učitelů) je třeba, a že zodpovědnost musí být namáhavá, jinak nebude zodpovědností. Ale zároveň není možné "sfouknout" zodpovědnost prefabrikovaným testem, zejména proto, že ti, kdo je dnes u nás plánují a připravují, na ně sami nejsou připraveni a dost zodpovědní.

  6. avatar

    Dobrý den,
    obávám se, že vaše vidění světa nemohu sdílet. Státní maturitu vnímám opravdu nikoli jako prostředek ke zvýšení vzdělanosti, nýbrž pouze a jedině jako prostředek k jejímu závěrečnému otestování. Můžeme se bavit o tom, jak hloupé jsou jednotlivé úlohy v generálce státní maturity (zvlášť v jazyce bych raději viděl jednoznačnější a náročnější zadání), nicméně vy byste si měl uvědomit, že veřejné školy platí stát, tedy daňoví poplatníci a ti mají tedy nárok vědět, co si za své peníze vlastně koupili a jestli se mohou v dohledné době nadíti lékařů, kteří se nebudou umět podepsat.
    Tvrzení, že si někdo osobuje právo někoho jiného připravit o vysokoškolské vzdělání už je úplně mimo realitu. Smyslem všech těch testů a certifikátů přece je přesně v tom, aby ani VŠ, ani zaměstnavatel dostal rychle pokud možno co nejkvalitnější a nejlevnější informaci o žákových schopnostech. Možná, že Vy, jako víceméně akademická osoba která se zabývá vzděláváním, byste si se zájmem četl stohy různých románů, esejů, článků, statí, vědeckých prací a prohlížel si žákova umělecká díla, ale ujišťuji Vás, že soukromý sektor, který tento stát v přeneseném slova smyslu živí, nemá na takové aktivity čas. Jistěže je to zjednodušující, shrnout schopnosti a dovednosti na dva papíry, nebo do několika čísel, ale s tím nic nenaděláte. Stejně tak je zjednodušující každé psychologické, či lékařské vyšetření. Každý popis je ve výsledku zjednodušující a pouze částečný, otázkou je pouze, jak rozsáhlý popis v poměru k jeho přesnosti a vypovídací síle, je ekonomicky efektivní. Nenuťte pány profesory a docenty, kteří učí na lékařských fakultách, aby místo operací a vědeckých konferencí, půl roku trávili posuzováním vhodnosti tisíců studentů ke studiu. A podle jakých kritérií budete porovnávat dvě různá portfolia? Bude hrát pro přijetí na Strojní fakultu ČVUT to, jaká je kvalita jeho básnické sbírky?

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.