Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Proč je ve škole potřeba zase mluvit spisovně?

Šok ze zářijového návratu do školy nepramení jen z toho, že se zase bude muset denně a soustředěněji pracovat. Je to i šok kulturní. Nebo by měl být! I když chceme, aby byl žákův a náš život i ve škole příjemný (přesto, že docházka je povinná!), neměl by to být život ležérní. Pohoda školy spočívá v něčem jiném než pohoda u rybníka. Vysvětlím, co je cenného na tom, že ve škole se žije jinak než na pastvě. Kulturnost pobytu ve škole spočívá mimo jiné i v tom, jak se tam mluví.

Jakmile se vrátíme do školy, zase budeme mluvit nejenom soukromě, ale i k celé třídě nebo sborovně. A nebudeme mluvit jen tak mimochodem, povídat si „v pohodičce“, ale budeme i závazně a závažně promlouvat. A nebudeme mluvit jenom tak, že každou chvíli opravíme, upřesníme a změníme to, co řekneme, nýbrž budeme se vyjadřovat „napevno“ – přímo, přesně a jasně. A na takovou komunikaci má náš národ speciální kulturní nástroj – spisovnou češtinu!

Kromě obsahu, tedy toho, o čem budou žáci i učitelé ve škole mluvit jiném než třeba na výletě, bude odlišný i sám jejich jazyk. Pečlivá výslovnost, přiměřená hlasitost (bez řvaní, ale i bez rizika, že vzadu někdo neuslyší), dále pečlivě volená slova (nejen bez vulgarismů, ovšemže žákovských…, ale i bez nepřesných, nicneříkajících výrazů jako „prostě tóóóó“, „tuhlenceten vpodstatě takovej ten“, „a on jako že to a ona na to že jako tento“…). A ovšem věty a souvětí, které mají hlavu a patu, které se drží věci a neodbíhají někam, kam zrovna zafouká pocit nebo náhlý nápad mluvčího. A konečně i sama délka projevu – ani jen krátké odseknutí, ani sáhodlouhé zmotané a zbytečně podrobné líčení nedomyšlených situací, během kterého se druzí nedostanou ke slovu.

Kulturní zlom prázdniny / škola se dotýká nejen dětí a studentů. Ovšem učitelé to mají těžší – musejí totiž být ve vyjadřování dětem příkladem, a to ve všech předmětech, nejen češtinář v češtině!

Ale jak tak chodím posledních dvacet let po školách, slyším stále častěji učitele i žáky mluvit nespisovně – a ne o přestávce, ale i ve výuce, a dokonce v hodinách češtiny. Teď se na mě právem mračí kolegové z kraje moravskoslezského, protože tam se spisovně mluví, jak nejlíp to jenom jde! To proto, že tamní mateřština je zřetelněji odlišná od češtiny spisovné i od jiných oblastních podob češtiny. Brňané a okolní lid se na mě teď mračí myslím neprávem, protože i když nemají pražáčtinu rádi, jejich čeština má také své výrazné místní rysy. Brno má stále více „obecněčeských“ koncovek, okolí má své tradiční lokálnější koncovky, i na jihu Moravy prostě mluvijou jinak než v Praze a jinak než spisovně.

Spisovnost však nespočívá jen ve výslovnosti – aby nebyla nedbale roztažená jak pražská, ani úzce upjatá jak brněnská nebo kratka jak ostravska. Kdyby nás byli kdysi ve škole naučili myslet hlavně na kultivovanost vyjadřování, snáze bychom dnes uznali, že se děti mají ve škole naučit i tomu všemu, co jsem o užívání jazyka napsal o dva odstavce výše.

Dneska se hodně usiluje o dobrou komunikaci, je to taky klíčová dovednost, a s ní se do snah učitelů zase vrací právě i péče o kultivovanost vyjadřování i rozumění. Jenomže je to těžké.

Nebohý učitel má na začátku školního roku na svém voze hned celou fůru úkolů:

Musí žáky vrátit do uspořádaného pohybu, do koordinovaného chování, ze stromu opět do civilizace.

Musí jim pomoci překonat nebo dohnat prázdninovou ztrátu vzdělání – zejména žáci slabší obvykle přes prázdniny vytrousí to, co už uměli a znali, a jako by se propadli o ročník nazpátek! (To je jev celosvětový, zkoumaný a všude obtížně napravovaný…)

Musí žáky opět získat k zájmu o hloubkové poznávání, které nepřiplouvá samo, nýbrž kterého se člověk úsilím dobírá.

Musí žáky snést, a potlačit (zejména u puberťáků) svou přirozenou reakci na absurdnost jejich názorů, reakcí, neřízenosti.

A teď ještě aby pečoval u sebe i u nich o to, že mají mluvit pěkně: slyšitelně, zřetelně a navíc spisovně!

Asi jste si všimli, že dnes i z úst jazykovědců – některých! – zaznívá názor, že český jazyk nemá být regulován, že nikdo nemá druhým říkat, co je a není správně, ale že o tom rozhoduje prostě to, jak lidi svou řeč používají.

Kdyby tohle tvrdili lidé staří, chápal bych to jako protireakci na ta desetiletí, kdy strana a vláda pořád něco zakazovala a rozkazovala. Jenže tohle tvrdí spíše lingvisté mladší. Myslím, že je to tím, že jsou poučeni západní lingvistikou, a jazykovou kulturou angloamerickou – tedy ze zemí, které jsou tradičně domovem zodpovědnosti (ne prosím jenom svobody…). Jenže nejsou poučeni dost: v starých časech měli i Angličani velmi přísné předpisy, a ještě docela nedávno se v BBC hlídalo, aby redaktor neměl accent, tedy cize nebo nářečně nebo nevzdělaně znějící přízvuk. Až tak od 80. let dvacátého století se začaly na BBC ozývat promluvy, u nichž se dalo poznat, že ten člověk je Skot, nebo Ind, nebo dokonce nějaký venkovan mimo Londýn, nastojte!

A v Německu to bylo dost podobné – taky se začali z amplionu ozývat redaktoři, jejichž němčina zněla krajově.

Myslím, že jen Francouzi přísně dbají na precizní výslovnost a ušlechtilý jazyk, i když v rádiu nechávají samozřejmě mluvit francouzsky i obyvatele z bývalých kolonií, jejichž francouzština připomíná češtinu z bývalého maoistického Rádia Tirana. Sám reportér však vyslovuje přesně a pojmenuje věci inteligentně.

Těm, kdo prohlašují, že se má čeština nechat tak, jak komu zobák narostl, často také chybí vzdělání právě o těch podobách češtiny, které nejsou pražské. V nové Mluvnici současné češtiny od V. Cvrčka a kol. (Karolinum 2010) se nápadně často u příkladů nespisovného vyjádření dočteme něco, jako že doklady z Moravy nejsou dosti zpracovány). To se potom ty obecněčeské („pražské“) tvary a podoby snadno prohlašují za univerzální…

Ale kdyby zpracovány byly (ony jsou, jenže to udělali za posledních 50 let dialektologové), jen by se ukázalo, že rozmanitost nespisovné češtiny je větší, než kolik snese náš společný veřejný život. Možná by bylo krásné, kdyby se národ přestal navzájem posmívat Pražákům a Brňákům a Slezanům atd. pro odlišnost jejich mateřštiny – ale pro hladký chod dorozumívání, pro bezpečí v tom, jak si čí výrok kdo vyloží, i pro věcnou stručnost je prostě výhodné, že máme tradicí a kulturou pevně vymezený spisovný jazyk. Stačí, kolik rozmanitosti v jazyce krásné literatury nebo dobových dokumentů natropí plynoucí čas.

Spisovná čeština spojuje národ kulturně. Máme společný slovník, společnou představu o přehledné stavbě výpovědi a textu, a společnou gramatiku,která usnadňuje přesné porozumění. A máme také společnou historii – dokud jsme národem kulturním, dokážeme o své dnešní situaci uvažovat i sub species aeternitatis nebo aspoň z pohledu historického vývoje, nejen z pohledu od oka na špičku nosu. A tu historii musíme společně nejen znát, ale taky mít – tedy mít ji u srdce, rozumět jí a sobě v ní, a to všecko je možné jedině v jazyce. Na svou minulost nemá národ žádné osobní zážitky, ty pomřely s odešlými generacemi – ale někteří z nich o zážitcích napsali jazykem, kterému můžeme dosud rozumět! Nemáme z historie filmy (i k té nedávné nesvobodné historii máme vlastně málo obrazové dokumentace, která by vystihovala tu zvrácenost socialismu dost srozumitelně). A pokud máme obrazy minulosti na plátně malované, zobrazují jen něco, je třeba se k tomu spolu domlouvat o tom, jak je chápeme a co nám vlastně sdělují. Nejvíc k nám historie promlouvá slovy a větami – literárních děl a písemných dokumentů. A tak je důležité umět nějaký jazyk, který máme s historií společný. Tím je právě ona spisovná čeština, která se mění jen se zpožděním, zaostávajíc za přemety moderní doby. Učit se spisovné češtině a kultivovanému vyjadřování je pro děti velmi podobné jako učení cizímu jazyku. Ale je to těžší o to, že si děti (a jejich rodiče a někteřá učitelé taky) myslí, že přece česky umějí. Mateřština se spisovné češtině podobá tak blízce, že mnoho lidí ani neví, na co všecko jim rodná nespisovná mluva nestačí. A tak zůstavají nekulturní…

První, co by bylo dobré na cestě zpáítky k civilizovanosti a kultuře po prázdninách udělat, je v dětech rekonstruovat zřetelnost mluvy. Dovést třídu k tomu, aby každému bylo rozumět, aby to nehuhňal pro sebe, ani nevysílal jen na paní učitelku, ani nedrmolil proto, že to už chce mít za sebou. Děti by se měly naučit „rozprávět“ – jenže ve smyslu „pojednat své sdělení“, tedy být zároveň i věcní, nikoliv okázale žvanit.

Ale k tomu patří i nepřekřikovat ty, kteří neposlouchají. Aby dítěti stálo za to posečkat, zatvářit se, jako že „chci něco vážného říct – soustřeďte se!“, je nutné, aby to, co má říct, bylo v jeho názoru cenné. Svá vlastní, zdánlivě malicherná témata považuje každý za cenná, v tom mu nezabráníme. Ale ta naše, výuková témata, o kterých má promluvit ke třídě (ne kontrolně k učiteli!), ta by taky měla být jím samým uznána za cenná, zajímavá, hodná promluvy. A to je právě tak kurikulární reforma, přátelé. Jak to navlíct, abychom vyučovali něco důležité, ale tak, že je za důležité budou považovat sami žáci.

Jen trochu tomu pomáhá, když má žákovo sdělení ve třídě zaznít proto, že ho další žáci potřebují pro pokračování své práce. Mluvčí zpracoval nějaké téma, problém, ze kterého druzí budou vycházet – proto ho potřebují dobře slyšet či číst, a proto mu má autor věnovat péči.

Důležité je, v jakém vlastně úkolu žák pracuje. Má-li ho zaujmout natolik, že o něm pojedná zřetelně (ústně nebo písemně), musí asi to téma nebo dilema vzít za své, tedy porozumět tomu, jak to souvisí s ním samým, s jeho životem, s jeho radostmi a starostmi. (Nejde o nějaké bezprostřední použití, ale o nalezení toho, v čem jsem já podobný tomu, co zkoumám, atp. Za zájmem bývá zisk, a sebepoznání je jedním druhem zisku.)

Nejprve dosáhneme toho, že „zřetelně, prosím!“ je heslem třídy (v psané podobě zní „Piš trochu čitelně, prosím…“). Pak můžeme zamířit k heslu „řekni a napiš to jasně!“ Aby sdělení bylo jasné, musí mít nejenom ujasněný obsah („vím, co hlavního chci říct druhým“), ale také stavbu: ve větě musejí být jasné vztahy mezi slovy, a na to jsou většinou moc dobré spisovné koncovky (kdo vlastně koho?, byl takový ten první, nebo ten druhý? udělal to, nebo se teprve chastá? A kolik jich to dělá, když říkáš že „to ví“? atp.). V souvětí má být jasně vyjádřeno, jak která věta patří k té druhé, a proto si ujasníme ten věcný vztah (jde o nějakou okolnost? nebo říkáš tu příčinu toho, co se stalo? to mi dáváš na výběr, nebo je možné obojí? atd.) a hned taky si kontrolujeme, zda z naší věty a souvětí mohou druzí opravdu poznat, co jsme měli na mysli.

Jasnost vyjádření je záležitost společenská – mluvčímu to sice vše jasné je, ale druhý shledává jeho sdělení velmi nejasným: nevyzná se v něm, nevidí, co k čemu patří. Pro žáka má cenu se vyjadřovat jasně jen tehdy, když mu záleží na tom, aby druzí porozuměli. Úlohy, zadání, projekty – skoro vše kromě úplně osobních příprav by v žákově práci mělo být veřejně použitelné a taky použité.

Pokud se naopak stane normou to, že se jako v prázdninové pohodě budeme i ve škole vyjadřovat nepřesně, nejasně, nebo tak, že se tomu jiní smějí nebo je to štve, nenaučíme děti ani kultivovaně se vyjadřovat, ani vnímavě rozumět, a ani uspořádaně a s ohledem na druhé myslit. A to je jeden z významných důvodů, proč ve škole opět mluvit a vyučovat spisovně…


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.