Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Nechceme zlé testy? Nedávejme cvičeníčka!

Jak se z malých roztomilých dětí stanou protivní školáci? Vídám často žáčky v primární škole, jak pracují v hodinách češtiny – hlavně v literární výchově. Jako pozorovatel (vodím tam na praxi své studentky učitelství) mám výhodu, že mám dost času pozorovat i práci dětí. Vyučující musí myslit na spoustu dalších věcí (které nevidím já), a tak mu leccos z toho, co já vidím, snadno unikne. Někde vídám ve třetí a ještě čtvrté třídě děti jako hravé naivní medvídky, a někde vidím stejně staré děti jako badatele, pokusníky a tvůrce. V literární výchově prosím. Ale většinou nevidím na prvním stupni školy děti protivné, rozjívené ani líné. Kde se tedy berou, když na praxích ve vyšších ročnících od 6. třídy výše vídám tolik nechuti i odporu?

Pořád mě to dráždí. Možná je to prostě jejich puberta, nebo je kazí rodiče a parta. Ale státem placená a povinná škola by se neměla podílet na tom odklonu od chuti dozvídat se a společně se vyvíjet k lepšímu. Možná se už opakuju, ale opakují se i má setkání s umrtvující rutinou výuky, s umrtvujícím škatulkovacím pojetím učiva a cílů. Mnozí učitelé jako by o tom nevěděli.

Obávám se, že nás čekají dost velké edukační pohromy: jestli se naplní zlé věštby, vtrhnou do škol testy na změření vzdělanosti dětí v 5. a 6. ročníku ZŠ. A jejich pojetí a provedení bude tím horší a pro učení dětí škodlivější, čím více učitelů strpí takovou výuku a učebnice, které podobně jako chabě promyšlené masové testy vyučují a procvičují jen informace izolované od souvislostí. A tím více bude takových učitelů, takových učebnic, osnova a pak tedy i testů, čím více bude rodičů, kteří věří, že školství u nás je v pořádku a na tradičně vysoké úrovni. Ti rodiče si nezvolí vládu, která přidá učitelům a školám.

Měli bychom hodně jasně dávat najevo, že nepovažujeme za informaci o žákovi to, jak umí u vytržených, izolovaných slov a vět plnit s ničím nesouvisející požadavky typu „určete rod a pád“, „podtrhněte přísudky“. Testy, které nějaká mazaná instituce nachystá pro změření dětí a pro politické handrkování o statistická čísla, budou nejspíše mít právě tu podobu ubohých učebnicových cvíček. Daňovým poplatníkům má být hned jasné, že tohle si od státu koupit nechtějí.

Prohlédl jsem si v poslední době pracovní listy, které se tady na rvp.cz dají stáhnout v DUMech. Češtinářských je tu maličko, a ani se nedivím – pravopis a gramatika moc neinspirují. A k publikování literární hodiny nestačí jen „materiál“. Napadlo mě, že bych měl oslovit autory těch materiálů – mohli by zkusit nedávat dětem izolovaná slova k určování a izolované věty k rozboru? A hned jsem jim tam i nabídl přepracovanou verzi – souvislý text, ve kterém můžou s dětmi leccos identifikovat a určit. (Moc chytrý text to jistě není, protože vznikl z izolovaných vět – ale v knížkách s dětskou četbou se najde dost lepších.) Dal jsem to do komentáře ke stránce http://dum.rvp.cz/materialy/vetne-cleny.html#material_comments

O vadnosti primitivizujících testů přesvědčíme rodiče dětí tím, že takové úkoly nebudeme dávat svým žákům ani v nácviku – vzdělávání není nácvik na spartakiádní vystoupení na Strahově. Rodiče by měli vidět, že jejich dítě pracuje na uceleném textu, na nějaké příhodě nebo situaci, a že ho vedeme, aby se jí snažilo dobře porozumět – a proto že má ve větách vyhledat podměty. Učitel by měl naučit rodiče žáků, aby ocenili to, jak jejich dítě pozná, kdo všecko v příběhu vystupuje, komu se ve vyprávění říká různým jménem, třebaže jde o touž osobu, a že pozná také, kdo ke komu patří. A proto je dobré umět v každé větě najít podmět! Podmětem bývá ten, kdo něco dělá. Ovšem čeština je mocná, činitel bývá díky slovesným tvarům pasiva schován stranou, (jako v této větě jsem odstrčil „slovesné tvary“, ačkoliv právě ony schovávají pachatele). Ale náš žák se tím zmást nenechá – na ucelených a smysluplných textech se právě proto učil o slovesném rodu, aby v nich pachatele činu vždy spolehlivě odhalil. Cvíčka s jednotlivými větami, které se nespojují do vyprávění nebo třeba do popisu, taky naučí žáka najít podmět – ovšem maximálně do okamžiku vysvědčení. Pak to zapomene a nikdy více nepoužije – pamatujete?

V češtině  můžou být takto izolovaně probrány znaky pohádek stejně jako určování gramatických kategorií. I sebehravější forma výuky, pokud jejím cílem zůstává jen „probrat pohádku“ nebo „probrat mluvnické kategorie sloves“, zanechává v dítěti nežádoucí stopu: otřes důvěry v užitečnost školy.

Příklad: učitel má vyučovat o pohádkách. Děti je čtou, ještě čtvrťáci je milují, leckterý páťák to ještě přizná. My, co jsme z nich už vyrostli a čteme i noviny, na ně rádi vzpomínáme. Ale nevzpomínáme na „znaky pohádky“: na kouzelné předměty, na časovou neurčenost, na magická opakování počtů a úkonů, na nadpřirozené bytosti a síly. Vzpomínáme na celý zážitek, možná na oblíbené triky či postavy, ale ne na „znaky“. Neříkáme „Já tak miloval to trojí opakování těžkého úkolu!“, ani „Moc jsem si užívala toho bezčasí, jak nikdo nevěděl, kdy a kde se to stalo!“

Cíle a učivo z oboru „pohádky“  se ve škole často naneštěstí svezou právě do šuplete „žánr a znaky pohádky“. A do toho šuplete se děti mají naučit nastrkat to, co čtou – když na tom najdou ty znaky. Jenomže tak to v živé literatuře není! (Možná v té mrtvé – klasické, a je dobře o ní vědět: tak jako klasická hudba má typickou podobu, tak i česká erbenovská pohádka je hotový trvanlivý formát. Jenže děti čtou i živá díla, a jejich živost spočívá právě v tom, že se hýbají – porušují ty znaky a pravidla.)

Děti by se měly ve škole naučit identifikovat, že v knížce jsou jisté zvláštní prostředky a postupy, jako kouzelný pytlíček nebo skřítek nebo létající oř a jako hrdinné sebeobětování nebo zakletý zámek. Ale nikdo by se neměl odvážit po nich chtít, aby odříkaly „které jsou znaky pohádky“, nebo „čím se liší báje od pohádky“. Za dobrý čtenářský výkon by naopak bylo možné považovat to, jak nad rozečteným textem příběhu od Roalda Dahla nebo Karla Čapka uvažují, co v tom je pohádkové a co skutečné, a co ještě jen povídkové, a co třeba básnivé. Definovat žánr nepotřebují, stačí, když mají povědomí, že v těch „dětských pohádkách“, co četli jako malí, bylo nějak moc těch zázračných jevů, a že nějak nápadně mířily k mravnímu naučení typu „zlo potrestáno“. A taky by se měly naučit, že další příměsí dobrého literárního vypravování je třebas překvapivý začátek, nebo vypravěčovy šťouchance do čtenáře. Ale vymezovat třebas to, kdy je text povídkou a kdy novelou, na tom bych čas mládí neutrácel. Stačilo by ho věnovat skutečné četbě těch textů a vzájemnému popovídání o svém zážitku a o svém přemýšlení o nich.

Když škola nedává čas na tohle souvislé čtení, na práci v smysluplných souvislostech, nemůže se nikdo divit, že to v dětech vybuduje účinný odpor k učení, opovrhování učiteli a vzděláním. (Titul na papíře, to ovšem je něco lepšího, ještě že se to dá koupit.)


    nikdo zatím nehodnotil

2 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Pokud jde o to opovrhování učiteli a vzděláním, tak za rozhodující považuji jinou příčinu. Kdo touží po vzdělání, tomu v tom škola nezabrání. Kdo touží ovládat druhé lidi, ten vzdělání nepotřebuje. Když jsem byl na vojně, potkal mě na buzeráku major K. řka: "Ryant, čo len mám robiť? Môj syn sa chce stať tiež tým programistom - však on bude mať celý život holú riť ako ty!" Prestižní je být takovým majorem K. (tenkrát např. obávaným ZVP). Něco umět a živit se tím prestižní není.

  2. avatar

    O proměně žáků, které přejdou na 2. stupeň, hovořím s kolegyněmi dost často. Zdá se, že Váš požadavek pracovat v souvislostech se odráží právě i na chování žáků. Na 1. stupni vyučuje převážnou většinu předmětů třídní učitel. Může tak reagovat na náladu třídy nebo aktuální problém (třídní, výukový nebo i společenský). Má možnost vše propojit do smysluplných celků, přesunout si učivo podle potřeby (např. když jsou žáci zaujati námětem v češtině, není třeba po 45 minutách utnout diskuzi, lze plynule pokračovat a přestávku, popř. následující předmět, přesunout podle možností trochu jinam). Vzpomínám si na závěrečné slovo paní zástupkyně po hospitaci, když si prohlížela plakáty ze skupinové práce mých druháčků: "Jak to, že tohle zvládnou ve druhé třídě? To to na druhém stupni zapomenou?"

    Děkuji za příjemné zamyšlení.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.