Reálná tvorba reálných textů ve školní výuce?

V diskusích kolem státní maturity – zejména nad písemkami – se hezky ukazuje, jak moc je potřeba společně si ujasňovat, jak kdo chápe který výraz. Onehdy se na Eduin.cz objevila diskuse čtenářů o tom, co by to měla být reálná tvorba textů, nebo tvorba reálných textů. A taky bychom mohli říct reálná tvorba reálných textů… atd. Ale asi se to dá uchopit i jednoduše.

Právě češtináři tohle jistě umějí a rádi dělají: kdo už jiný má dobře ten rozdíl umět vymezit i pochopit? A taky naučit druhé! A jasno mít potřebujeme, abychom se dohodli, co třebas žádat u maturity, nebo jak dosáhnout lepších výsledků u žáků na ZŠ, atd.

Mohli bychom se shodnout, že reálné texty jsou ty, které se u nás vyskytují v realitě, tj. v krásné literatuře, v naučné literatuře, v novinách, v rádiu, na internetu atd.? Tyhle texty bych si bral za cíl výuky jen velmi promyšleně:

a) Ty texty mizerné jen jako předmět k analýze, která má jejich mizernost odhalit a pak možná k napravování toho, co nějaký neumětel naškrábal. Ale to je dost náročný úkol, abychom na něm pracovali například s osmáky, musíme to mít dobře připravené, nepůjde do toho skočit náhle a bez průpravy na textech dobrých, a to je bod b).

b) Reálné texty zdařilé (věcné i umělecké) samozřejmě čteme pořád, i v dalších předmětech se dnes sleduje, aby se o oboru víc četlo a na porozumění čtenému se žáky pracovalo (matematici často pozorují, že děti nevyřeší úlohu proto, že nedokážou „načíst“ zadání, a nikoli že nedokážou najít postup řešení).

Reálná tvorba textů je ale něco jiného!

Proces, kterým má žák svůj text vytvořit, má mít (aspoň ty hlavní) rysy toho, jak se v životě dobré texty píšou. Člověk má nějaký vážný záměr, se kterým se k někomu docela určitému chce obrátit – k jedinci, ke skupině, možná i k „veřejnosti“ (ačkoliv takový neurčitý adresát nejméně pomáhá v psaní a nejvíce svádí k plkání).

A které rysy tedy reálná tvorba textů mít nemá? To je to jádro pudla: Reálná tvorba například nemívá za adresáta pana učitele. Reálně se píše spoustě možných adresátů, podle pisatelova záměru a tématu. (Ale pro pana učitele se reálně tvoří leda děkovný dopis za nějakou krásnou hodinu, nebo návrhy, jak vylepšit a usnadnit učení, nebo zdůvodnění nějakého žákova činu, které v mluvené formě učitel nepřijal či nepochopil, nebo poděkování na konci studia, atp.)

Horší je, že tradičně v naší škole žákův text u učitele skončí. Nikoli příslušný adresát, ale učitel text posuzuje, a vlastně jen učitel si přečte to, které své myšlenky a pocity nebo informace věcné žák vyjádřil, jak působil na čtenáře. Ale to prosím není rys reálných textů: že je čte jenom nějaký učitel, a ne docela reálný cílový adresát! Když žák píše na konci hodiny o koloniálním panování Britů v Indii o tom, zda má „bílý muž“ právo vnucovat svou kulturu „divochům“, nemá učitel v zadání k práci žádat žáka, aby to prostě napsal na papír a odevzdal k oznámkování – to je prostě v tvorbě textů nereálné (ačkoliv se to tak dělá v mnoha českých školách). Asi by to žák měl psát pro někoho, koho ten problém, ty informace a názor žáka může zajímat: přinejmenším by mohl být požádán, aby text napsal svým spolužákům, kteří spolu s ním tu hodinu o Indii sdíleli. (Mohl by psát i do Transparency International, taková dost pravděpodobná simulace situací je ve škole často nezbytná – ale měla by, jak jen možno, být podepřena tím, že dopis bude opravdu odeslán. Jinak se divíme, že žáci na psaní kašlou.

Reálná tvorba textů znamená pro výuku i další prvky:

Žák píše za sebe, uplatňuje svou osobu, své vidění světa nebo své city. Nikoli „správnou“, učebnicovou, všeplatnou myšlenku, nikoli „náležité“ pocity. Skrze psaní se žáci možná k nalezení přijatelných názorů a opravdových, a přitom civilizovaných prožitků vedou a dostávají, ale už to, jak často se v české škole zadává „téma“ k psaní, ukazuje, jak málo počítáme s reálnou tvorbou textu: vybrati si téma, to je součást reálné tvorby textu, to musíme umět, pokud jsme vyšli ze školy poněkud vzdělaní. Drsný patnáctiletý trumpeta se možná rozhodne, že bude psát o tématech, jako je jeho oblíbená kapela bouchů a báců nebo rychlá a nebezpečná jízda – a teprve na svém tématu se může učit, jak psát čitelně, působivě, a taky uspořádaně nebo aspoň trochu společensky únosně. S nižšími, praktickými žánry písemných sdělení se jistá témata taky sama vnucují: blahopřání, žádost, stížnost, výzva aj. Ale samostatnému používání jazyka se na nich žák nenaučí – k otmu je třeba, aby psal texty s volnější formou, ale s větším osobním nasazením a zodpovědností za důsledky. (Nikoli se zodpovědností za čtyřku, kterou dostane za chyby v pravopise, ale se zodpovědností za to, že jeho myšlenky budou odmrštěny kvůli prasopisu nebo pravopisu, kvůli neujasněnosti nebo urážlivosti atd.